Giacomo Puccini: TURANDOT – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Solidní operní klasika v Hudebním divadle Karlín.

 

Dirigent: Richard Hein

Režie: Václav Věžník

Kostýmy: Josef Jelínek

Scéna: Ladislav Vychodil

 

Turandot, čínská princezna: Iveta Jiříková

Císař Altoum, její otec: Lubomír Havlák

Timur, vypovězený tatarský král: Oleg Korotkov

Neznámý princ (Kalaf), jeho syn: Efe Kislali

Liu, mladá otrokyně: Yukiko Kinjo

a další

 

 

Národní divadlo v Hudebním divadle Karlín, Praha, 20.3.2018 v 19:00

 

 

Kamarád mi zavolal odpoledne v den představení, že má dva volňásky na večer, zda bychom s přítelem nechtěli jít. Ten už měl ale domluvený jiný program, takže jsem tuto lákavou nabídku byl nucen s díky odmítnout. Kamarád je ovšem na rozdíl ode mne akční typ a za chvíli mi volal, že mi zajistil doprovod jedné své kamarádky a že se tedy sejdeme všichni čtvrt hodiny před představením u vchodu do divadla. Tak se také stalo, se sympatickou mladou dívkou jsme si byli navzájem představeni a dostali jsme vstupenky na přístavek ve 3. řadě v přízemí. Stačili jsme si pak jen vystát dlouhou frontu u šatny a po třetím zvonění jsme už museli rychle zaujmout svá místa, která k našemu příjemnému překvapení žádnými přístavky ve skutečnosti nebyla, ale řádnými krajními místy v řadě, z nichž byl pěkný výhled na jeviště, pouze poněkud boční, což ale vůbec nevadilo. Má nová známá byla navíc sympaticky milá a pohledná mladá dáma, která neměla sebemenší problém s komunikací, takže jsem se rychle uvolnil i já a za chvíli jsme si povídali, jako bychom se znali odjakživa. Navíc bylo příjemné, že nijak nezastírala, že není žádná operní znalkyně, jen ráda využila příležitosti, která se jí naskytla. Otevřeně jsem se jí tedy také přiznal, že i já chodím na opery a koncerty vážné hudby rád, ačkoliv jim vůbec nerozumím – o to víc si je ale vychutnávám a užívám.

 

Vzápětí potlesk přivítal dirigenta a začalo první dějství této pohádkové opery, která se odehrává na čínském císařském dvoře, kde se o přitažlivou princeznu Turandot ucházela v minulosti již celá řada urozených nápadníků, kteří měli uhádnout její tři těžké hádanky. V opačném případě byli o hlavu kratší, což byl také hořký osud všech dosavadních princů, kteří se do tohoto riskantního podniku neprozřetelně pustili. Nyní se tedy objevil další opovážlivý neznámý princ uchvácený krásou Turandot, který nedbá varování všech okolo, aby si své zoufalé počínání ještě rozmyslel, než dojde k nejhoršímu. Asi není nutné prozrazovat, že to nakonec dopadne jako u každé správné pohádky, ale cesta k tomu není samozřejmě vůbec jednoduchá a je nutné překonat řadu těžkých překážek a nečekaných zvratů. Děj tak nepostrádá patřičné napětí a dramatičnost a stejně jako v každém dramatu o lásce zde nechybí ani smrt, v tomto případě princovy oddané otrokyně Liu, která ho miluje natolik, že jeho vlastní štěstí vykoupí svým životem. Závěrečné finále pak vrcholí tím, že chladná a bezcitná Turandot nakonec také podlehne kouzlu nejsilnějšího lidského citu, a pokud oba milenci ještě neumřeli, jsou spolu bezmezně šťastni až dodnes, chtělo by se říct. Zkrátka pohádka, jak má být. Ovšem tak daleko ještě zatím nejsme, protože nám teprve končí první obraz a riskantní námluvy vlastně začnou až teprve v tom dalším.

 

Scéna této opery je pojata velmi tradičně s poměrně výpravnými kulisami i kostýmy spousty postav, od řady sólistů až po početné sbory a tanečníky, včetně externích. Krásné melodie jsou doprovázeny stálým přemisťováním účinkujících po scéně a proměnou jejich pozic, takže děj na mě působil poměrně živě, a když první obraz skončil, shodli jsme se s mou novou kamarádkou, že nám to uteklo neuvěřitelně rychle a že se nám představení moc líbí. S oběma hudbymilovnými kamarády jsme se pak sešli u stolečku ve foyer, kde už na nás čekaly čtyři skleničky výtečného chardonnay, které jsem ještě před představením objednal, abychom nemuseli čekat ve frontě.  Když jsme představení chválili i před nimi s tím, že má pěkný spád, tak nám hned oponovali, že režie je už naprosto zastaralá a překonaná a žádná pořádná akce se na jevišti ani nekoná. Souhlasil jsem s tím, že je to skutečně hodně tradiční inscenační ztvárnění bez současných moderních prvků, vždyť je to už 161. představení, když premiéra ve Státní opeře byla již v roce 1995. Nicméně hezky se na to dívá a všechno je v neustálém pohybu, takže se člověk nenudí. Načež se jeden z kamarádů téměř zhrozil, protože inscenace je podle něj naopak hodně statická, na scéně se přinejlepším jen občas proměňují jakési živé obrazy, jak to nazval. Každý jsme asi měli svou pravdu, já ani kamarádka totiž nejezdíme každou chvíli na operní lahůdky do Berlína, Drážďan nebo Vídně, tak jsme si zkrátka nevypěstovali tak „světové“ nároky. Každopádně je ale třeba přiznat, že tato Turandot je určena pro široké a poměrně konzervativní operní publikum, včetně zahraničních turistů, kteří si chtějí zpestřit pobyt v Praze nějakou kulturou, a je tak zaručeným příjmem do rozpočtu ND, o čemž svědčilo i to, že bylo téměř vyprodáno, což se u náročnějších a méně tradičních titulů v Národním divadle příliš často nestává. Pěvecké výkony byly ale vesměs velice kvalitní, snad až na Lubomíra Havláka coby císařského otce Turandot, jehož hlas byl (nejspíš kvůli již pokročilému věku) ve srovnání s ostatními sólisty až překvapivě slabý, což bylo ještě zvýrazněno tím, že zpíval z té největší možné vzdálenosti v hloubce jeviště. Sám sice také upřednostňuju modernější režie a scénografie, které nepůsobí tak doslovně a využívají pokud možno i současných technologických vymožeností, jako jsou například videoprojekce nebo světelný design, ale zároveň podle mne není nutné ani zavrhovat takto klasicky „zastaralé“ pojetí, pokud je provedeno kvalitně, což v tomto případě podle mne platí.

 

I další části opery, když po třetím obraze byla ještě jedna přestávka, proběhly v obdobně svižném duchu a s mou novou kamarádkou jsme tak byli oba s představením velmi spokojeni, stejně jako všichni návštěvníci (nebo aspoň skoro všichni) v zaplněném Karlínském divadle. Závěrečný potlesk byl opravdu vřelý, doprovázený občas i ojedinělými výkřiky „bravo!“, podle mne zcela zaslouženě. Moc se nám líbila zejména japonská sólistka Yukiko Kinjo v roli nešťastné mladé otrokyně, skvěle si ovšem s titulní rolí poradila i Iveta Jiříková stejně jako turecký tenorista Ele Kislali coby Kalaf, neznámý princ. Za sebe bych vyzdvihl i výkon Olega Korotkova v roli tatarského krále Timura, Kalafova otce. Tohle představení bych tedy doporučil k návštěvě každému, kdo má rád pěkné operní árie a sbory, kterých je v tomto Pucciniho populárním díle opravdu spousta, jsou dobře dramaticky vystavěné a nedávají nejmenší prostor k tomu, aby se člověk byť jen chvíli nudil. Pro opravdové operní fajnšmekry, kteří chtějí jít s dobou a ocení spíš současné inscenační postupy, asi toto představení úplně ideální není. Leda by si chtěli připomenout, jak se dělávaly opery někdy před dvaceti a více lety. Nicméně, jak už jsem psal mnohokrát i dříve, většina pražského a potažmo českého publika vůbec je bytostně konzervativní, a právě takové pojetí jí asi vyhovuje ze všeho nejvíc. Takže se domnívám, že tato inscenace Turandot se bude v nezměněné podobě dávat ještě mnoho let, protože zaručuje dobrou návštěvnost. Jak ale poznamenal jeden z kamarádů, bylo by dobré aspoň promazat kolečka u největší pohyblivé kulisy – císařského paláce, aby tolik nevrzala a nerušila zvuk orchestru. Kamarádi mě pak zvali po představení ještě na společné posezení i s několika umělci, z toho jsem se už ale vymluvil a pospíchal zase domů. Prý jsem udělal chybu, jak mi na druhý den jeden z nich nadšeně líčil. Nejspíš ano, ale když já už na takové sedánky stejně nějak moc nejsem, prostě asi stárnu. A nějaké ty drby, o které jsem vás tím možná připravil, mi snad odpustíte. Třeba vám to vynahradím někdy příště.

 

 

 

 

Praha, 21.3.2018

 

https://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5856?s=308