ČESKÁ FILHARMONIE, abonentní koncert – trochu jiná recenze

Anotace: Dar z nebe aneb nečekaný špičkový zážitek s Českou filharmonií.

 

Rudolfinum, Praha, 8.10.2020 ve 20:30

 

 

Zrovna jsem dojídal večeři, když mi zavolal okolo sedmé hodiny kamarád a začal otázkou, co dělám dnes večer. Přeloženo do srozumitelného jazyka, podobný dotaz z jeho strany zpravidla neznačí nemístnou zvědavost ohledně mého soukromí, ale přípravný manévr na nabídku nečekaně uvolněné vstupenky na nějaké hudební představení.  Nepatřím k lidem, kteří se s chutí rozhodují z minuty na minutu, proto jsem se jako vždy na chvíli odmlčel a usilovně přemýšlel, na co bych se tak mohl rychle vymluvit. Protože ale ani pohotové výmluvy nepatří k mým silným stránkám, zeptal jsem se ho nakonec sám, proč se vlastně ptá. Načež z něj vylezlo, že se mu vůbec nehodí (a hlavně nechce) jít na večerní koncert České filharmonie se svým přítelem, který to ale odmítá pochopit a nesehnal si proto za něj žádnou náhradu. Propadnutí vstupenky by ho však hodně naštvalo, tak zda bych mu nevytrhl trn z paty - do Rudolfina to nemám zas tak daleko a krásně bych to ještě stihl.  Na České filharmonii jsem dlouho nebyl, nabídka mě tedy lákala, zvlášť v době akutně hrozícího dalšího útlumu kulturních aktivit ze strany plukovnické kliky, můj přítel se navíc také někde zdržel, tak jsem po chvilce váhání souhlasil, rychle dojedl a začal se strojit, abych to opravdu bez zbytečného stresu stihl. Ve 20:15 jsem se pak před Rudolfinem sešel s druhým kamarádem, kterému vůbec nevadilo, že mu budu dělat společnost já, a dokonce odmítl nabízenou úhradu vstupenky, což bylo od něj šlechetné, protože vstupenky na Českou filharmonii nejsou právě z nejlevnějších. Jen mě mrzelo, že ho nemohu alespoň na symbolický revanš pozvat o přestávce na drink, protože i přestávky a drinky jsou momentálně zakázané.  A jak jsem se od něj dozvěděl, bude ještě hůř – už totiž znal nově nachystaná opatření vlády. Takže mi zároveň vzal iluze i o tom, že se mi podaří dotáhnout do důstojného konce také jeden můj vlastní projekt, který měl vyvrcholit koncertem Felixe Slováčka zhruba za 14 dní.  Ale na podobná překvapení si už začínám zvykat, takže se z nich nehroutím a začnu okamžitě s kolegy hledat zase další náhradní řešení, v pořadí už asi šesté.

 

Ale zpět ke koncertu České filharmonie. Byl to vlastně už druhý s totožným programem ve stejný den, protože musel být omezen počet návštěvníků, což filharmonici vyřešili tak, že místo jednoho představení odehráli dvě. Rudolfinum tak bylo zaplněné stěží z jedné třetiny, což sice působilo poněkud smutně, ale nenechal jsem se tím nijak deprimovat, neboť možnost vidět šéfdirigenta Semjona Byčkova, jednoho z momentálně nejuznávanějších světových dirigentů, naživo v akci, budila ve mně velké očekávání. A nebylo opravdu liché. Na úvod koncertu zazněl pod jeho vedením Koncert pro housle a orchestr č. 3 Wolfganga Amadea Mozarta a debutovala v něm mladá americká houslistka Karen Gomyo, která se narodila v Tokiu, svou hudební kariéru nastartovala v Montrealu a v New Yorku a nedávno se usadila v Berlíně. Svůj sólový part přednesla opravdu bravurně a zcela bezchybný a dobře procítěný byl výkon i celého orchestru. Můj kamarád, který se v klasické hudbě na rozdíl ode mne dobře orientuje, projevoval velké nadšení z celého provedení a pronesl nahlas obdivnou poznámku, že takto by se měly hrát klasicistní skladby. Na můj dotaz vysoce ocenil i výkon Karen Gomyo a prohlásil, že je to opravdu špičková houslistka, která dokáže ze svého nástroje dostat dokonalý a jedinečný tón a vtisknout mu svou vlastní osobitost.

 

Pak už se orchestr rozšířil o několik dalších hráčů, aby přednesl Symfonii č. 2 D dur Ludwiga van Beethovena, kterou skladatel napsal převážně v průběhu svého léčebného pobytu ve Vídni. Proto také vyzařuje pozitivní energii, neboť Beethoven silně věřil ve své uzdravení. Místo menuetu do ní vložil scherzo, které jí dává ještě více síly a energie.  Z toho důvodu ji také někteří tehdejší kritikové považovali za až příliš excentrickou. Já mám Beethovenovu dynamickou hudbou sršící silnou energií naopak velice rád, proto se mi její provedení líbilo ještě víc než předchozí Mozartův koncert. Během skladby jsem se začal více soustředit na tympánistu, abych se přesvědčil, jak se staví ke své úloze víceméně jen sporadického hráče. A zjistil jsem, že tento nástroj není radno podceňovat, že se jeho zvuk uplatňuje v orchestru velmi zřetelně a dodává celé skladbě v určitých momentech ten správný říz, vždy navíc v dokonalém souznění s některými dalšími nástroji. A zaujalo mě také, že hudebník měl vedle sebe odložených šest zdánlivě stejných paliček, které však přesto po určitých sekvencích střídal, čímž zřejmě dociloval potřebné zvukové nuance, pro mě už však mým nedokonalým hudebním sluchem prakticky nepostřehnutelné.  V jednom okamžiku jsem si také všiml, že zakončení paliček (bambulky) si hmatem pečlivě zkontroloval, jako by chtěl zjistit, že opravdu dobře drží. O důležitosti tohoto hráče zřejmě svědčí i to, že Semjon Byčkov při závěrečném dlouhém aplausu vyzýval některé instrumentalisty či dokonce celé sekce k povstání a úkloně jako poděkovaní za jejich vynikající výkon a nezapomněl samostatně takto poděkovat ani zmíněnému tympánistovi. A závěrečný potlesk obecenstva byl opravdu strhující, doprovázený výkřiky „bravo“ z hlediště, přičemž evidentně spokojený a šťastný dirigent se musel jít nejméně čtyřikrát děkovat a s mnoha hráči si přitom podával vděčně ruce. Zaujalo mě také, že oba hráči na první housle se na konci k dirigentovi důvěrně přiklonili, něco evidentně veselého si vzájemně sdělovali a tváře všech tří byly rozzářené spokojeným smíchem.

 

Cestou z Rudolfina jsme si s kamarádem vyměňovali své víc než příjemné pocity z celého večera a zejména Beethovenova symfonie v mém podvědomí ještě dlouho poté krásně doznívala a naplňovala mě skutečnou pohodou. Na mé různé zvědavé dotazy ohledně současné úrovně České filharmonie po odchodu Jiřího Bělohlávka pěl na její adresu kamarád jen samé superlativy a dokonce prohlásil, že ji Semjon Byčkov vytáhl dokonce ještě o třídu výš. Také prý nebylo vůbec jednoduché ho na pozici šéfdirigenta našeho nejvýznamnějšího tělesa získat a prozradil mi, jak a proč se to nakonec podařilo. Ale to už bych se pouštěl téměř na půdu zákulisních drbů, i když veskrze pozitivních, tak si to nechám raději pro sebe. Ovšem vděčnost za tento dar z nebe, kdy jsem mohl slyšet Českou filharmonii v její špičkové kondici doslova na poslední chvíli před novým (ne)kulturním umrtvením života u nás, mi vydržela ještě i teď.

 

 

 

 

Praha, 9.10.2020

 

https://www.youtube.com/watch?v=b2555y4JPew