Deník z Číny 4

Anotace: díl čtvrtý (přesun z Wudangshan do Wuchang)

5.den 11.10. 2008
Po probuzení mám divný pocit v krku, znám ten pocit a obávám se nejhoršího, ale zatím doufám, že to nic nebude.
Ráno opět hojná snídaně, beru si jen trochu, doma skoro nesnídám, někdy nesnídám vůbec, nejsem potom v práci tolik po ránu unavený, tělo nemusí nic trávit a tím šetřím energii. Pepa si to naopak naplno užívá, jí toho tolik, že bych to nesnědl ani k obědu. Koneckonců, když to máme zaplaceno, tak proč ne? Trošku se tou jejich stravou přejídám, smažené nudle k snídani, pálivé feferonky, stále si nezvykám na jejich stravu, ačkoli doma jsem do čínské restaurace občas a rád zašel. Každodenní mastná a slaná strava mě trochu ubijí. Alergický začínám být na jejich čínské tofu, má jinou chuť než co si kupuji doma. Raději si dávám zeleninu bez tofu.
Mimochodem jsme byli zajímavá sestava, já lakto-ovo vegetarián (tedy ten co nejí maso), ale nijak to nehrotím (když se na talíři octne kousek masa, dám ho stranou), Pepa striktní makrobiotik, který nejí cokoli živočišného, tedy ani mléčné výrobky a vajíčka a Bohouš jediný jedl vše. Takže objednávky byli dost komplikované, naštěstí jak se řeknou vajíčka a maso jsme věděli, jen asi jednou nebo dvakrát nás nepochopopili nebo lépe řečeno nesdělili kuchaři, co že tam být nemá, tak musel Pepa vracet jídlo (bylo tam vejce) a jak on říká, kontaminované jídlo jíst prostě nebude.
Dnes jsme odjížděli, do 12:00 jsme museli vyklidit pokoj, sbalili jsme batohy a nechali si je u recepční (ještě před tím jsem o blok dál skočil za slečnou z agentury, pro adresu bookovaného hotelu ve Wuchangu). Ten den opět trochu pršelo, půjčili jsme si deštníky a vyrazili směr nádraží, zeptat se paní pokladní, zda náš vlak opravdu jede z této stanice. Na jízdenkách jsme totiž měli napsáno Shiyan-Wuchang, ne Wudangshan-Wuchang, to nás zmátlo. To byl jeden z mála vlaků, který jsem neměl v rozpise po zastávkách, neb jsem si tiskl jen podrobné rozpisy těch vlaků, s kterými jsme podle plánu měli jet. Tento spoj však očekáván nebyl.
Po cestě na nádraží přestalo pršet. Když jsme dorazili do stanice, opět tam seděla naše oblíbená paní soudkyně z Rudého labyrintu. Trochu jsem doufal, že by tam mohl sedět někdo jiný, ale bohužel. I ona, když nás zahlédla se netvářila zrovna, jako by se jí po nás stýskalo. Naštěstí jsme s ní nemuseli jednat, protože náš vlak byl zapsán na světelné tabuli. To znamenalo, staví tady a nemusíme se tudíž přesouvat do Shiyan. Pochopili jsme později, že nám to musela dát z počáteční stanice, protože jinak už bychom neměli pravděpodobně nárok na lůžka v první třídě, tedy měkkých lůžkách.
Odtamtud jsme vyrazili směr částečně zbořený chrám, který jsme viděli z vlaku, když jsme do tohoto města přijížděli. Areál byl zavřen. Když jsme ho chtěli obejít v jednom směru, byla tam brána a nějací uniformovaní pánové nám chtěli něco vysvětlit. Původně jsme mysleli, že nás tam nechtějí pustit, vypadalo to jako obytná zóna. Později jsme se dovtípili, že nás možná považovali za adepty, kteří se chtějí přihlásit na bojové umění a naznačovali nám, že bychom měli jít druhou stranou. Tam jsme totiž zamířili a potkali skupinu praktikujících mezi nimiž bylo pár cizinců, jeden podle přízvuku Američan.
Po procházce jsme vyrazili zpět do centra koupit nějaké pohledy, poštu jsme našli, pohledy koupili. Pepa si také koupil v čajovém obchůdku místní čaj.
Po nákupech nám vyhládlo a tak jsme vyrazili opět na naše oblíbené místo. Najedli se a po jídle jsme se vrátili do hotelu, na recepci jsme napsali pohledy, slečna recepční byla velmi zvědavá, koukala nám pod ruce, očividně se nudila. Jsme Češi, říkám, ne Američani, to když se na to ptala, neboť viděla jak pro Pepu píšu znaky pro USA. Pohledy jsme hned poslali.
Vzali jsme si velké batohy a vyrazili jsme na nádraží. U nádraží potkáváme paní, která nás málem před pár dny poctila jídlem v její skromné restauraci. Ne, děkuji, odjíždíme, ptá se kdy, říkám jí čas a ona, že to ještě stihneme, s díky odmítám, asi to paní nedošlo.
Vyhledali jsme čekárnu, tradiční kontrola lístku, tradiční kontrola zavazadel. Čekárna byla plná lidí (v deníku mám sice "plná", později ale poznáme, co to skutečně znamená být plná čekárna, tato byla poloprázdná), rozdělena na dvě skupiny podle cedule s čísly vlaků, sedli jsme si a vyčkali zaměstnance drah, než začne řvát do megafonu. Jakmile se přiblížil čas příjezdu, půl čekárny se dalo do pohybu, vše bylo pečlivě řízeno pracovníky drah, než vstoupíme na nástupiště, znovu kontrola lístku (tentokrát štípnutí). Na nástupišti jsme se někam postavili, lidé se roztáhli do neuvěřitelné nudle podle toho, kde měli nastupovat, tedy jakou třídu měli. Když nás viděl zaměstnanec, vzal si můj lístek a podle čísla vagonu napsaného na lístku nás odvedl a postavil na správné místo. A opravdu, ani jsem se z toho místa nepohnul, dlouhý vlak přijížděl a vagon, do kterého jsme měli nastoupit zastavil přímo u nás.
Nasedli jsme do vlaku, vagonový stevard zkontroloval lístek, našli jsme kupé, kupátka v měkkých lůžkách jsou uzavřená, po čtyřech lůžkách, jeden číňan tam již dole polehával, byl to nějaký obchodník, nekomunikoval, serfoval v mobilu. V 16:30 jsme se tedy vydali na velmi krátkou 5,5 hodinovou cestu (necelých 500 km), nejkratší co jsme v Číně vlakem podnikli. Trochu jsme spali a odpočívali. Já si ve vlaku naplno uvědomil, že jsem onemocněl, mám i horečku, v krku mám hrozně. Vím, že malárie to být nemůže, jsme stále příliš na severu. Identifikace příčiny nebyla složitá, stačí si vzpomenout, jak jsem v horách, zvláště na vrcholu TianZhu, běhal propocený jen v mikině, kde docela slušně foukalo. Byla tam zima, ale zároveň jsem byl zahřátý a zpocený. Prostě jsem profoukl. Kluci měli bundy, já ji jen nosil v ruce. Nepomohla ani několika týdenní otužovací kůra, kterou jsem praktikoval doma, než jsem odjel do Číny. Myslel jsem si, že téměř každodenní studená sprcha mi natolik zvýší imunitu a otuží tělo, že i kdybych běhal po Sibiři nahý celý den, nic se mi nestane. No zmýlil jsem se a budu za to muset několik dní platit. Měl jsem větší strach z toho, abych své kamarády nebrzdil a nenarušilo to náš plán.
Záchody v měkkém lůžku úplně stejné jako na tvrdém, plech, nášplapky, kouhotek a madlo na podržení. Je pravda, že v tvrdých to madlo chybělo.
Kolem 22:00 jsme dorazili na obrovské nádraží, nezdržujeme se a vyrážíme z nádraží. Přece jen jedna věc nás zdržuje, jsou tu dva východy, východní a západní a my nevíme kudy. Jakmile vystoupíme z jednoho východu, už se nebudeme moci vrátit na druhý, výstupy jsou prostě jednosměrné. Jakmile bychom zjistili, že hotel je na druhé straně, museli bychom nádraží obejít. Proto ještě před kontrolou jízdenek u východu oslovuji v davu slečnu (paní) pracující na drahách, zda nezná adresu a ukazuju jí papír, který jsem dostal od slečny z agentury, je tam i telefon. Slečna neví, bere ale svůj telefon a volá. Proběhne rozhovor, řekne ať jdeme a vede nás nočním městem směr hotel. Chvíli si s ním povídám, povídáme si o čínštině, bydlí tady ve Wuchang a opravdu pracuje na drahách.
Odvede nás k hotelu, poděkujeme a jdeme se ubytovat. Hotel je to luxusní, mají jen dvoupokojováky. Já jelikož se necítím moc dobře, budu spát sám. Kluci mi přinesli Coldrex a teploměr (teploměr je na prd, je to akvárkový na přiložení na kůži, rtuťový do letadla nesmí, prostě nebudu měřit). Na chemii moc nejsem a prášky normálně nepoužívám, ale abych se z toho dostal rychle, beru si Coldrex a ode dneška otevírám dubové kapky, jsou na všechno, v malých dávkách (jen na dno víčka z minerální vody) si proplachuju ústa, mají obrovský stahující účinky, proto rychle zapijím vodou. Snad se z toho rychle vylížu. Dáme s klukama čaj na pokoji (v každém hotelu jsou rychlovarné konvice, původně jsme převařovali jen minerální vodu, později jsme povolili a převařovali normální vodu z kohoutku, stejně tak i na čištění zubů)
Sprcha, jdu si lehnout a budu doufat, že můj stav se do rána nezhorší
Dobrou noc

Pokračování příště...