Návštěva severní Albánie, která dokáže změnit život

Návštěva severní Albánie, která dokáže změnit život

Anotace: Moje první a zatím jediná reportáž

 

Bedrový pás krosny se mi už začínal zařezávat do boků, netroufala jsem si povolit ho ani o centimetr, aby se mi patnáct kilo nerozložilo pouze do ramen. Paty rozedrané od těžkých bot si na bolest zvykly již po sedmi kilometrech a krize přešla do stehenních svalů, tedy v mém případě spíše tuků. Byla jsem si jista, že s dalším krokem, mi nohy selžou a já se zřítím dolů. Vyšlo slunce a nemilosrdně se znovu opřelo do rozpálených kamenů tvořících stezku vedoucí do Curraj i Epërm, vesnice v albánských Alpách. Nikdy v životě jsem nešla do tak prudkého kopce. Nikdy v životě jsem nenesla batoh těžší než 4 kila. Nikdy v životě jsem však nezažila nic krásnějšího, než co mě teprve mělo čekat.

V létě 2016 jsem byla odhodlaná zúčastnit se dobrovolnické akce v Albánských horách. Důvod byl jasný, zažít nezažité a poznat nepoznané. Jediným háčkem mohly být mé nulové zkušenosti s vysokohorskou turistikou a ne příliš dobrá kondička. V té době jsem do práce chodila na podpatkách, líčila se kouřovým líčením a prodávala kosmetiku.

ALBÁNSKÁ VÝZVA – PROJEKT PRO MLADÉ DOBRODRUHY

Organizaci Albánská Výzva založil dobrodruh Jan Balák, jehož největším koníčkem je vysokohorská turistika. Libuje si obzvláště v odlehlých destinacích, kde je minimální osídlení a turismus. Na jedné ze svých expedicí objevil Curraj i Epërm, chátrající, horskou vesnici v severní Albánii. V té době tamní stezky ještě nebyly zaznačeny na mapě, do vesnice jen velmi zřídka zavítal cizinec, a díky chybějící elektřině, signálu a teplé vodě tam dokonce i sami vesničané bydleli pouze přes léto. Jan Balák si místo hned zamiloval, spřátelil se s místními a domluvil se na spolupráci. Tak začali do vesnice jezdit dobrovolníci provádět rekonstrukce budov, stavět mosty, značit turistické stezky a pořádat festivaly. Hlavním cílem činnosti je povznesení celého údolí, zpřístupnění místa ostatním dobrodruhům, ale také založení komunity lidí ladící se na stejnou notu.

Pobyt ve vesnici se dělil na turnusy během měsíců července a srpna. Jeden turnus je roven jednomu týdnu a je pouze na uchazeči, kolika turnusů se hodlá zúčastnit. Můj pobyt trval pouhé dva týdny, ovšem byli i tací, kteří v zapomenuté krajině strávili celé léto.

CESTA DO CURRAJ I EPERM

V den mého odjezdu se dostavila značná nervozita. Pocit se zdvojnásobil při pohledu na auta, určená k přepravě jak materiálu (okolo 800kg konstrukce na most), tak účastníků. Některá vypadala, že nezvládnou ani nákup do nejbližšího supermarketu. Výčet začínal starším Volvem s nefunkční zpátečkou. Korunoval to starý Transit s děravým podvozkem, s absencí zadních tlumičů a téměř nefunkčními brzdami. Štěstěna mi však přála a já se ocitla v pohodlné Octávii, patřící jednomu z účastníků. Cestu na místo určení je možné podniknout dvěma způsoby. Delší, ale krásnější cesta vede Černou Horou a následně trajektem přes dech beroucí Kománskou přehradu. Kratší, zato dobrodružnější cesta vede přes Kosovo. Pokud jedete ze Srbska do Kosova, a hodláte se stejnou trasou i vracet, musíte udělat jednoduchý trik. Na Hranici ukážete Srbským celníkům pouze občanský průkaz, o pár metrů dál jej však vyměníte za pas, kterým se prokážete celníkům Kosovským. Takto to uděláte obzvláště na cestě zpět. Zkrátka se musíte vyhnout tomu, aby Srbové viděli ve vašem pase hraniční Kosovsko-Albánské razítko. Srbové mají ohledně vstupu do Kosova přísné zákony a trestem za překročení Kosovských hranic z jiného státu než Srbska může být i vazba.

Moje volba padla na Kománskou přehradu, cesta k ní je spletitá a pro auto zatížené osobními věcmi pěti lidí a částí železné konstrukce na most, velmi nepříjemná. „Silnice“ byla místy zúžena, pokrytá sesutou půdou a kamením. Pozor si musel řidič dávat hlavně na přebíhající dobytek a divoké želvy. Dech beroucí výhled na přibližující se přehradu však stál za to, a dovoloval nám v jízdě nijak zvláště nespěchat. Zážitek předčila už pouze samotná cesta na trajektu.

Ať už se účastníci rozhodnou zvolit cestu jakoukoliv, všichni se nakonec sejdou v Curraj i Poshtem, odkud začíná nejtěžší část cesty. Curraj i Poshtem je poslední civilizovaný úsek, kde je možno si ještě zakoupit vodu či keksy na cestu. Cílová destinace Curraj i Epërm je od civilizace vzdálena pouhých 13km, trasu však i přesto nezvládne každý. Vede totiž přes velmi příkrý, místy neprošlapaný kamenitý terén. Jan Balák tuto cestu příhodně nazval Přírodním filtrem. To proto, že filtruje dobrodruhy od problémistů. Z motorových vozidel tu neprojede ani motorka, jediným vhodným přepravním prostředkem tak zůstávají hojně využívaní osli a muly, které jsme na přepravu materiálu museli zvolit i my.

Přírodní filtr byl pro mne tou největší výzvou výletu. Ze všech zúčastněných jsem byla ve vysokohorské turistice jediná nezkušená. První nesnáze přišla již po prvním kilometru, kdy mi nové boty začaly nahlodávat nohy ze všech stran. Ačkoliv jsem měla na zádech „pouhých“ začátečnických patnáct kilo, zdálo se, že i přesto je nedokážou do příkrého srázu vynést. Brzy jsem se ocitla na samém konci skupiny a s hrůzou zjistila, že ostatním rozhodně nedokážu stačit. Nejspíš by museli na osla naložit i mne, nebýt jednoho silného kuřáka, kterému, ač o hodně zdatnějšímu, pomalé tempo vyhovovalo. Odstřihli jsme se od skupiny a beze spěchu se plazili po srázu vlastním tempem. Nakonec, po devíti hodinách cesty, se konečně v dálce zatřpytila pověstně ledová řeka protékající údolím Curraj i Epërm. Účastníci starých turnusů tradičně vítali nové dobrovolníky na břehu řeky a smáli se výrazům nezkušených nováčků brodících osmi stupňovou horskou říčku. Pro mé hořící, rozedrané nohy byla však ledová řeka velkým vysvobozením.

STRASTI A SLASTI POBYTU V HORÁCH

Ačkoliv samotným cílem projektu je zvelebit údolí Curraj i Epërm, sám zakladatel Albánské výzvy trvá na tom, že místo rozhodně nehodlá proměnit v oblast plnou turistů. Lokalita je určená pro lidi milující přírodu více než pohodlí. O dobrodružné atmosféře rozhodně nebylo pochyb. Louka určená k tábořišti byla z jedné strany lemovaná již zmíněnou ledovou řekou, sloužící jako jediný zdroj pitné i užitkové vody. Není tedy divu, že použití šampónů, mýdla i pracích prášků bylo přísně zakázáno. První turnus již zbudoval jakousi zastřešenou jídelnu, která utvářela společenské centrum dění. Hotová byla taktéž polní kuchyně a kadibudky. V kuchyni mělo každý den službu okolo 5ti lidí, kteří se po celý den starali o plná břicha všech zúčastněných.

ZÁSOBY NEJSOU ZADARMO

Zásobování tak odlehlé oblasti je samozřejmě problém. Sloužil k tomu tzv. zásobovací pár, který dvakrát do týdne vyrážel s nákupním seznamem přes Přírodní filtr do města. Nakoupení zásob trvalo dva dny. První den dvojice dorazila do města a uskutečnila potřebný nákup. Kromě toho měli na starosti také postování aktualit na sociálně sítě, aby uklidnili rodiny všech zúčastněných. Kvůli absenci signálu se do kempu totiž nikdo nedovolá. Den druhý pár vyráží se dvěma plně naloženými osly zpět do tábora.

STAVAŘI, BAVIČI, ZNAČKAŘI

Náplň práce našeho turnusu byla postavení mostu přes řeku. Většina dobrovolníků byli tedy stavaři. Já jsem patřila do týmu bavičů (animátorů). Výmyšleli jsme zábavné programy pro volný čas. Úspěch sklidily dostihy na oslech či kurz bylinkářství. Vlastnoručně upletená sítí na volejbal však udělala největší radost. Mezi účastníky se
vyskytli i speciálně talentovaní lidé. Hvězdář, teolog, houslistka, lučišnice, nebo cvičitel acrojogy. Ti všichni si v průběhu pobytu připravili program, aby ostatní něco naučili, nebo jen potěšili. Nedílnou součásti byli také fotografové a zdravotníci. Poslední důležití členové, tým značkařů, vyráželi na několik dní do hor značit nové či opravovat staré turistické stezky. Díky nim se stezky do Curraj i Epërm roku 2015 objevily i na Google mapách.

DIVOCÍ DOMORODCI

Severní část Albánie se začala osídlovat v 15. století, kdy do země vtrhli Turci. Křesťané utekli do hor, kde si založili vlastní komunitu a hlavně vlastní zákoník, platící dodnes. Tzv. Zvykové právo Kanun je v Albánii nad státní moc i nad víru. Je to jakási podstata albánského národa, kterou nedokázala zlomit ani katolická církev. Jedním ze základních a zároveň nejbizarnějších ustanovení v Kanunu je právo na krevní mstu. Zákon upravuje přesně daná pravidla za jakých podmínek a prohřešků má rodina právo na vražednou pomstu, vůči rodině jiné. Pokud tedy Váš syn, ač jen omylem zabije člověka, je tím sám odsouzen k smrti rukou jednoho z členů rodiny zabitého. Zákon se naštěstí nevztahuje na ženy děti ani turisty. Turisté se naopak mohou těšit z existence zákona o pohostinnosti. Host je posvátnou osobou a musí mu být poskytnuto největší pohodlí i bezpečnost. Pán domu přebírá za hosta veškerou zodpovědnost. V severní Albánii vás domorodci vítají s velkým nadšením, i kdybyste zastavili u každého domu, všude budete pohoštěni chlebem, sýrem, kávou a rakií. Pozor však na koupání v řece! Pokud se necháte unést a rozhodnete se vykoupat v řece nazí, urážíte tak čest domorodců. A čest je pro Albánce nejvyšším společenským postavením, pokud je uražena jejich čest, nastává kapitola o mstě.

ROZHOVOR S ÚČASTNÍKEM ALBÁNSKÉ VÝZVY

Martin Olbert, se tak jako já zúčastnil druhého a třetího turnusu roku 2016. Velmi rád mi poskytl rozhovor o svém nezapomenutelném zážitku.

Proč ses rozhodl zúčastnit se tohoto programu?

Fascinovala mne nedostupnost místa, tajemná téměř lidu prázdná vesnička. Jako fotografa mne však nejvíce fascinovala představa nafotit fotky z místa, kde ještě nikdo nefotil.

Byla pro tebe Albánská výzva v něčem výzvou v pravém slova smyslu?

Ano jsem silný introvert, tudíž hlavní výzvou pro mne byl komunitní styl života. Už jako dítě jsem z tohoto důvodu nenavštěvoval letní tábory a najednou jsem se ocitl v kempu se čtyřiceti cizími lidmi. Musím však říct, že mě to v tomto směru rozhodně posílilo. Nakonec jsem si utvořil spoustu přátelských vztahů a s některými členy se pravidelně scházíme do dnes.

Programu ses zúčastnil jako fotograf a hvězdář, v čem přesně tyto úlohy spočívaly?

Jako fotograf jsem měl na starosti celou dokumentaci dvou turnusů. Já jsem měl na starosti tedy pouze fotografie, pro video dokumentaci byli jiní. Jako hvězdář jsem po večerech zájemcům přednášel o hvězdách. Vzhledem k tomu, že v místě není přítomna elektřina, jednalo se tedy o naprosto ideální prostředí bez světelného znečištění. To jednoduše řečeno znamená, že šla například ukázkově vidět i mléčná dráha. Dělal jsem výklad o jednotlivých souhvězdích i o bájích, na základě kterých vnikly. Přítomný byl v táboře i starší dalekohled, takže jsem mohl účastníkům ukázat z blízka měsíc a některé hvězdy.


Co pro tebe bylo největším zážitkem za celou dobu pobytu?


To bylo nejspíše v den odjezdu domů, kvůli porouchanému autu jsme nestihli poslední trajekt přes Kománskou přehradu. Jan Balák tedy zajistil asi pro 20 lidí přenocování u místních. Dal nám popis chaty, ke které se máme vydat, a sám musel jet naproti dalšímu turnusu. Z počátku na tom nebylo nic divného, našli jsme chatu a zaklepali. Domácí nás přivítali s otevřenou náručí. Dali nám všechno jídlo, co měli a začali chystat obývací pokoj k přespání. Asi po dvou hodinách se však zjistilo, že jsme dorazili do špatného domu. Ocitli jsme se v domě sousedů původních hostitelů. Nakonec nás půlka šla do správného domu a půlka jsme zůstali u těchto milých lidí, kteří ani náznakem nedali znát, že by nás neočekávali.

Který zážitek byl naopak nejhorší?

Jednoznačně ledová voda v řece. Osobní hygienu jsem oddaloval, co nejdéle to šlo, a i tak jsem se na skok do vody vždy připravoval dobrou půl hodinu. Ačkoliv sám pocházím z hor, teplou vodu doma rozhodně máme. (Směje se).

Proč by si tento zážitek doporučil dalším?

Protože v dnešní době je mimořádně důležité být alespoň dva týdny bez myšlenek na to, že se vám vybíjí baterka v mobilu nebo že nemáte wifi. Nekomfortní prostředí nám otevře oči tam, kde byly zavřené a naopak odvrátí zrak od toho, co není důležité.

SUMA SUMÁRUM

Od roku 2015 se Albánská výzva uskutečnila celkem třikrát. Za tuto dobu se dobrovolníkům podařilo zrekonstruovat místní kostel, postavit dva mosty, vyznačit 150km turistických tras, uspořádat tři Albánsko-české festivaly, objevit a turistům zpřístupnit dvě jeskyně, dostat Curraj i Epërm do podvědomí lidí díky reportáži v České Televizi, utvořit nových 15 párů z nich 3 už jsou manželé a v neposlední řadě utvořit nerozlučné přátelské vazby.

Projekt Albánská výzva byl již od prvopočátku finančně nezávislý na jakýchkoliv grantech či státních dotacích. Projekt je hrazen výhradně z příspěvků dobrovolníků a soukromých osob. Roku 2016 byla organizace finančně ohrožena díky nehodě hlavního devíti místního auta Fiat Ducato, které převáželo i většinu materiálů. Při návratu do České Republiky začalo auto z nevysvětlitelných důvodů hořet. V autě shořely osobní věci pěti účastníků, lékárničky, GPS, satelitní vysílačky, solární elektrárny a jiné drahé vybavení. Nikomu z cestujících se naštěstí nic nestalo. Škodu okolo 250 000 korun organizace zvládla a díky internetovému portálu Startovač vybrala potřebné peníze na koupi nového auta.

ZÁVĚREM Z OSOBNÍHO POHLEDU

Jak jsem již naznačila dříve, Já sama jsem se vrátila z divoké země v jiné kůži. Stačily pouhé dva týdny v divoké přírodě s minimálním počtem moderních vymožeností, abych se přeladila na jiné hodnoty. Po návratu do civilizace jsem se ještě dva týdny nemohla smířit se svou vlastní realitou a povinnostmi ve vlastním životě. Velice rychle mi má vlastní práce přestala dávat smysl. Luxusní kosmetiku za desítky tisíc jsem rozdala po rodině a vyhodila do koše. Začala jsem si vyrábět kosmetiku vlastní a můj život se stal o poznání zelenější a ekologičtější. Dramatickou změnu prožil taktéž šatník a vzhled jako takový. Závěrem bych ráda napsala klišé, které opakují všichni účastníci albánské výzvy… Byl to skvělý zážitek, který doporučuji všem. Já mám totiž rozhodně v plánu, se tam ještě vrátit.

Autor Miss_Rosa, 17.02.2020
Přečteno 129x
Tipy 3
Poslední tipující: Wahadahaku, Amonasr, Lesan
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Trošička mé škodolibosti /jen chvilku/, myslíce na Raduzu:
"Dlouho po cestě prašný
řemeny brašny
řezaly jak štěrk
vichry, mrazy, deště, vedra
a bolavý bedra
každej pes si na mě štěk"
- a potom ta sekvence z filmu o WCT
(hrdinka Reese nahazuje kletr v motelu)
- jinak doporučuji v závěru vyměnit jen jedno slovo. "Byl to skvělý zážitek" za "Bylo to skvělé poznání". Protože poznat sám sebe vydrží celý život, zážitky se občas ztrácí.

17.02.2020 11:27:13 | Lesan

Hmm na tom určitě něco je :) Ano, poznání by tam asi vyznělo lépe i zvukově, ne jen významově. Opravím v rukopise, ale ponechám zde, třeba s k tomu ještě někdo vyjádří. Přiznám se, že reportáž byla pro mě výzva. Je těžké udržet pozornost čtenáře v tak dlouhém textu.

17.02.2020 12:03:36 | Miss_Rosa

Všechny tyto dobročinné akce jsou dvousečné. Zdánlivý "donos civilizace" a prvotní nadšení. Pamatuji, jak se dovážely vyřazené české učebnice do rumunského Banátu (Sv.Helena), následovala beletrie. Nadšení místních, že se cosi pohnulo neslo i jejich naivitu o dobrém světě, co přichází. Pár rodin se vrátilo do Čech, pár mladých odešlo do dolů. Zůstali staří. Nechali se zbulíkovat pokrokem, postavili jim za vesnicí na kopci větrnou farmu. Jsou zatrpklí a nadávají.
O vylidňování sibiřských pasjolků ani nemluvě.

17.02.2020 20:52:12 | Lesan

A povedlo se :), alespoň u mě. ST :)

17.02.2020 18:53:15 | Wahadahaku

děkuji :)

17.02.2020 19:24:53 | Miss_Rosa

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.10 | Facebook, Twitter