Srdce bojovnice - 120. díl

Anotace: Thranduil přechází od mluvení k průzkumu ;-)

Sbírka: Srdce bojovnice

Thranduil mě nemilosrdně svíral za krk a já jsem na něho mohla pouze bezmocně a také značně vzpurně hledět.
„Co po mně ještě chceš, Riel?!“ osopil se na mě nevlídně. „Nenapadlo tě třeba, že kdyby byl v tom lese na tvém místě kdokoli jiný, že bych se tam za ním nevypravil?! Opustil jsem na čas své muže jen proto, abych tě zachránil! A ty se mi pak divíš, že jsem se té elleth téměř ani nemohl podívat do očí?! Možná, že její milý zemřel jen kvůli tomu, že jsem v té chvíli jako velitel naprosto selhal! Protože jsem prostě nedokázal snést pomyšlení na to, že bych o tebe přišel!“
Užasle jsem na něho zírala, protože něco podobného mi opravdu na mysl nepřišlo. Najednou jsem nevěděla, co na tohle říct. Hlavou mi probleskla řada událostí, při kterých stál princ neochvějně na mé straně, při kterých mě chránil a snažil se mi pomoct. Nikdy bych si však netroufla připisovat těmto činům nějaký mimořádný význam. Až doteď.
„Skutečně?“ vypravila jsem ze sebe nedůvěřivě a v jeho očích jsem skoro zoufale pátrala po nějakém důkazu o tom, že to, co mi tu vypráví, není jen velice důmyslná lež.
„Skutečně,“ přisvědčil bez váhání.
Chvilku jsme mlčeli. Nakonec jsem lehce potřásla hlavou, jak jen mi to moje současná pozici dovolovala.
„Omlouvám se, ale je to dost těžko uvěřitelné... Vždyť jste urozeného původu... mohl byste mít kohokoli... tak proč byste měl chtít zrovna mě?“
„Takže je to můj původ, který tě tak znepokojuje? Kdybych byl pouhým vojákem, pak bys o mně nepochybovala?“ chytil se mé poznámky okamžitě Thranduil.
„Jenže to Vy nejste.“
„Věř mi, že i já toho někdy lituji...“
Následovala další odmlka, během které jsme se jen vzájemně pozorovali. Ale ani tehdy nepovolil Thranduil své sevření.
„Tohle nemá žádnou budoucnost, pane, vždyť to sám dobře víte,“ pronesla jsem rezignovaně. „Musíte to přece vědět! A nezáleží vůbec na tom, jestli k Vám chovám nějakou náklonnost či nikoliv.“
„Nebude to mít budoucnost, když to předem vzdáš, Riel. Všechno se dá nějak překonat, jen když budeš věřit, že se to může podařit,“ snažil se mě přesvědčit Thranduil.
„Já už ale nechci zažít další zklamání, víte, pane?“ přiznala jsem poněkud zahanbeně.
„Proto raději odjedeš se Saerosem? Protože ti to připadá bezpečnější? Už jsi dosáhla toho, o co jsi tolik usilovala, aniž by ti to přineslo tolik vytoužené vykoupení. Možná je na čase tuhle etapu tvého života jednou provždy uzavřít a pustit se do něčeho nového. Protože bojovat se dá na více frontách než jen na bitevním poli.“
„Jenže jak jste se měl již možnost přesvědčit, pak se na něco takového ani v nejmenším nehodím. Za jediný večer se mi podařilo téměř urazit krále a znemožnit Vás před lidem. To Vám nestačilo?“ vyhrkla jsem sebekriticky. Znala jsem až příliš dobře své schopnosti a na podobné postavení jsem prostě neměla.
„Za jediný večer jsi se za mě dvakrát postavila tak, jak by se od loajální choti očekávalo. Nezáleží až tolik na tom, zda jsi měla právo to udělat... ta slova byla vyřčena... a lid je slyšel... To je to, na čem opravdu záleží.“
„Takže se pro to na mě nezlobíte?“ zdvihla jsem obočí v lehkém podivu.
„Ne. Protože pokud něco, pak mi to dalo naději... Ukázalo mi to totiž, že ti nejsem tak docela lhostejný, jak se mi snažíš neustále namluvit.“
„Jako kdybyste o tom vůbec kdy pochyboval!“ odfrkla jsem si znechuceně. „Jste neskutečně namyšlený, samolibý, panovačný – “
„Já vím, už jsi mi prve sdělila, že nejsem kdovíjaká partie. Právě proto by ses měla obětovat za ostatní ellith, které bych potencionálně mohl pojmout za svou choť...“ dobíral si mě Thranduil nepokrytě.
„Možná že mám masochistické sklony, pane, ale nejsem si jistá, jestli až zas tak velké...“ prohodila jsem naprosto neomaleně a potěšilo mě, když se tlumeně zasmál.
„To bych právě moc rád prozkoumal...“