Srdce bojovnice II - 12. díl

Anotace: A máme tu malý lukostřelecký testík ala kapitán Glorfindel. Uspěje Riel?

Sbírka: Srdce bojovnice II

Vítej zpátky do reality, Riel! pomyslela jsem si hořce, zatímco jsem přes napnutý luk hleděla na svůj cíl.
Už jsem se téměř viděla v kuchyni, jak loupám brambory a mrkev. Možná, že bych se měla příště dobře rozmyslet, než opět začnu dráždit svého budoucího velitele. Pokud ovšem ještě nějaké příště bude. Co si počnu, jestli skutečně neuspěji? Na tuhle vzdálenost se to rovnalo téměř jistotě, i když jsem jakékoli námitky raději spolkla, protože jsem měla pocit, že bych tím kapitána leda tak podráždila. Nejspíš by na to zareagoval jako tehdy princ.
Zaťala jsem zuby a ještě o něco víc napnula tětivu. Proč jen u všech Valar vzpomínám nyní na Thranduila? Potřebuji se přece soustředit a to při myšlenkách na něho rozhodně není možné!
Poočku jsem pohlédla na Glorfindela, který se stále opíral o ohradu a namísto na jím určený cíl hleděl téměř znuděně na mě. Jeho výraz hovořil za něj, on už dopředu věděl, že to nezvládnu… Ale aspoň mě nijak nepopoháněl, za což jsem mu byla vděčná. Ještě jednou jsem si srovnala šíp a snažila se mu přitom vnutit svou vůli, přimět ho, aby překonal tu absurdní vzdálenost. A pak jsem ho s tichou modlitbou k Valar a zatajeným dechem vypustila.
Přimhouřenýma očima jsem napjatě sledovala dráhu jeho letu a i když jsem se většinou snažila zůstávat nohama na zemi, tentokrát jsem doufala v nemožné. Jenže Valar zřejmě usoudili, že mi už dost pomohli v Eryn Galen, protože tentokrát byli k mé prosbě hluší. A já se zhrozeně dívala na to, jak můj šíp dopadnul zcela neškodně do trávy dobrých několik stop před svým provizorním terčem.
Sklonila jsem luk a posléze zahanbeně i hlavu. Nejraději bych se z místa této své potupy okamžitě vytratila, ale podobné chování vojákovi nepříslušelo. A já se za něho dosud považovala. I když kdo ví… Možná už zítra obléknu ženské šaty a budu vedle Nimloth povzbuzovat ellyn v aréně. Ta představa mě přímo děsila. Jak jen jsem to mohla všechno tak pokazit?
„Zasáhla jsi?“ otázal se mě kapitán s nádechem škodolibosti.
„Ne, pane,“ přiznala jsem tiše a prsty jsem svírala svůj luk tak pevně, až mi klouby zbělely.
„Zdá se, že něco takového je pro tebe celkem nová zkušenost!“ poznamenal a já na sobě stále cítila jeho upřený pohled.
„Nová ne, ale nestává se mi to příliš často.“
„Pak tě ovšem musí velmi mrzet, že se ti to přihodilo právě nyní…“ nadhodil skoro soucitně a já se musela opanovat, abych se nad tou jeho špatně hranou lítostí neušklíbla.
„To ano,“ odvětila jsem stroze a opět jsem hrdě pozvedla hlavu. Odmítala jsem se tím nechat pokořit a ukázat mu, jak mě můj neúspěch zdrtil. Takové potěšení mu nedopřeji!
Kapitán přikývnul. „Nu, nezní to tak sice, ale budu ti věřit. Možná bychom se mohli zkusit domluvit… a já bych ti dal ještě jednu příležitost, pokud…“ tajuplně se odmlčel.
„Pokud?“ nadhodila jsem podezíravě. Vzpomínky na Daerona byly v mé mysli dosud až příliš živé a on zatím neudělal nic, čím by si získal mou důvěru. Ano, tam v aréně mě sice ušetřil, ale to bylo zřejmě jen proto, že chtěl udělat dojem na své vděčné obecenstvo.
„Pokud mi zodpovíš jednu jednoduchou otázku.“
„Otázku?“ vykulila jsem oči, než mi to vzápětí došlo. „Já ale už nemám, co bych Vám o princi řekla! Pokud chcete vědět něco víc, budete muset zajet do Eryn Galen a zeptat se ho sám! ... pane!“ dodala jsem ještě rychle, abych aspoň trochu zmírnila svůj ostrý tón.
Asi se mi to příliš nepovedlo, protože se na mne Glorfindel nevlídně zamračil. „Nevím, jestli si to uvědomuješ, ale tou svou prostořekostí si mne nezískáš! To možná platilo na Thranduila, kterému to v jistých chvílích mohlo připadat i okouzlující, ale naneštěstí pro tebe na mne to neplatí! A ubezpečuji tě, že na prince jsem se ptát nehodlal!“
V duchu jsem si útrpně povzdechla. Co se to se mnou jenom děje? Proč se nedokáži trochu lépe ovládat? Vždyť jsem měla tolik odhodlání začít tu nový život a zatím akorát tak hatím jednu příležitost za druhou. Pokud to takhle půjde dál, ještě před obědem rozčílím lorda Elronda a můžu se zase sbalit a jít si hledat jiný domov. Thranduil měl pravdu... tímhle tempem mi za chvilku bude Arda malá.
Ale ne... proč už zase myslím na něho? Tohle je snad posedlost! Musím přece zapomenout...
Tohle zvládneš, Riel! přesvědčovala jsem se. Na Haldira jsi přece také poměrně záhy zapomněla.
To ano, jenže k tomu jsem nikdy necítila to, co k princi... namítla jsem zoufale.
A co má být? Tím hůř pro tebe! Je pryč... a to, že na něho budeš neustále vzpomínat, ho zpátky nepřivede! sdělil mi rázně ten druhý hlas.
Možná kdybych ten hlas rozumu poslouchala častěji, pak bych se nedostávala neustále do takových potíží.
Přinutila jsem se k pousmání. „A co byste chtěl tedy vědět, pane?“
„Jen takovou maličkost... Jak jsi přišla k těm jizvám na zápěstí?“