Bohyně, kapitola XXXIV

Anotace: Nemám slov...

Sbírka: Bohyně

V noci jsem se se slzami v očích probouzela z hrůzných nočních můr o Idunn a o jejím hrůzyplném konci. Nakonec jsem to nevydržela. Ten pocit viny mě užíral jako virus.

Potichu jsem vyšla ze stanu a nasedla na Elskra. Tryskem jsem vyběhla z tábora.

Utíkala jsem hlubokým lesem ponořeným do věčné tmy. Neviděla jsem ani na krok, ale Elskr má skvělý zrak. Naše mentální spojení mi umožnilo zadat mu přesnou polohu místa, kam chci jet. Nemusela jsem ho řídit, stačilo se ho jen držet a věřit, že do žádného z těch stromů okolo nás nenarazí. Elskr cestu zná. Nedávno jsme na tom místě byli.

Konečně jsem dorazila k cíli. Noční obloha už začala blednout. Do úsvitu nezbývá moc času.

Stála jsem před jeskyní zavalenou balvany. Natáhla jsem ruce a zavřela oči. Kameny zarachotily a odsunuly se. Vchod byl uvolněn. S malým ohněm v dlani, který jsem si vyčarovala lusknutím prstů, jsem vstoupila dovnitř.

Pomalu jsem procházela chladnou chodbou a vyhýbala se četným kamenům, dírám, srázům a propastem. Ze stropu skapávala voda, jejíž ozvěna se nesla daleko do útrob jeskyně. S každým dalším metrem jsem byla hlouběji pod zemí.

Konečně: velká kruhová místnost, přes jejíž obvod se táhl hluboký tmavý příkop. Za ním byl malý kopeček, na který dopadal slabounký paprsek ranního světla. Tam mám namířeno. Bohužel to není tak jednoduché, protože v příkopu sídlí jedna bytost.

Prohlubeň se začínala pohybovat. Lesklé šupiny odrážely zlatavou a nazelenalou barvu. Přímo přede mnou se podlouhlé tělo zvedalo. Jeho napřímená hlava sahala dobrých deset metrů vysoko.

Víčka se otevřela.

Hleděly na mě dvě velké jasně žluté oči. Článkovité břicho se zavlnilo při výhružném zasyčení říkajícím: uteč, dokud můžeš. Monstrum otevřelo protáhlou tlamu a ukázalo své ostré jedové zuby. Úzké nozdry se při výdechu zvětšily. Bytost ukázala svůj slizký černý rozeklaný jazyk a znova zasyčela.

Nejlépe střežené místo je to, které hlídá velký had Jörmungarder, který obtáčí všechny říše. Rozhodně to není nějaký mírumilovný domácí mazlíček do bytu, ale proti vetřelcům se hodí.

Zachovala jsem klid a zvedla jsem pravou ruku. Zamávala jsem jí a ona se rozptýlila v kouř, který stoupal směrem k Jörmungarderově hlavě, který jej svými nozdrami vdechl, několikrát zamrkal, zakolébal se a celý omámený spadl k zemi, zpět do svého příkopu. Až teď jsem mohla bezpečně přejít na druhou stranu.

Na vrcholu kopečka byla jáma. Přišla jsem až k okraji a podívala jsem se do ní. Pořád tam byla. Pročby taky ne.

S černým plátnem ovázanou hlavou, kde jí ani krk, ani obličej nebyl vidět, tam ležela. Jenom dlouhé černé vlasy splývaly podél těla dosud oblečeného v brnění Valkýr.

Při pohledu na sovu matku mi zvlhly oči. Dívala jsem se tak na ni asi deset minut. Proč jen musel můj zbloudilý meč přeseknout hlavu zrovna jí?

„Taky nemůžeš spát?“

Leknutím jsem sebou trhla. Otočila jsem se.

„Takhle už mě nikdy nelekej, Yiane.“

Yian se usmál. „Byla to nehoda. Netrap se tím.“

„Proč jste vůbec útočili?“

„Mysleli jsme, že tě unesli. Mýlili jsme se.“

Ukápla mi slza. „Ona...“ odmlčím se. „Ona je mrtvá, že? Žádné jablko nepomůže. Jen… jen jsi mě chtěl utěšit. Dát mi falešnou naději. Je to tak?“

„I falešná naděje je naděje.“

Yian mi položil ruku na rameno. Objala jsem ho. I přes veškerou mou snahu jsem nakonec začala plakat.

On je prostě úžasný. Trpělivě snáší můj vodopád slz dopadající na jeho rameno.

Jemně mě poplácal na zádech. Když jsem skončila, podíval se mi do očí.

„Dobré?“

Přikývla jsem.

„Tak už se dál netrap,“ objal mě. „Pojď, pojedeme zpátky do tábora. Do našeho tábora.“

„Ale co – “

„Všechno mi vysvětlily a domluvili jsme se na útoku. Pamatuj: až budeš připravena, stačí poslat havrana. Sejdete se na úpatí skály.“

Přitakala jsem.

„A teď už pojď.“

Naposled jsem se podívala na Idunn.

„Hvil i fred, Idunn,“ řekl s úctou Yian.

„Co to znamená?“

„Odpočívej v pokoji.“

 Vstali jsme a odebrali se ke koním. Potom jsme, už za světla, odjeli k táboru.