miluješ mou dceru? 19

Anotace: ...

9) Zrada, bolest, zmatek

Říjen se přehoupl neuvěřitelnou rychlostí a byl tu začátek listopadu a s tím i svatba Hanky a Milana, na kterou jsem byla pozvána i s mamkou.
Mamka, se podle mého dostala z toho nejhoršího a začala se konečně těšit na další miminko, které nám přibude v rodině za šest měsíců a já se už moc těším s ní. Bude to taková změna a já doufám, že k lepšímu a ona začne konečně pro něco žít potom co ztratila přítele, kterého milovala.
„Už jsi si vybrala ty šaty na tu svatbu?“ zeptá se mě mamka jednoho večera, kdy sedím za stolem, zírám opět na naši fotku s Gabčou a nejsem schopná nic dělat.
„Ještě ne. Půjdu si nějaké vybrat zítra“ odpovím jen.
I když od našeho rozchodu je to nějaký ten týden, pořád je mi z toho špatně. Pořád v sobě cítím ten smutek, zradu a tu nehoráznou bolest. S Gabčou a Šárkou jsem se už několikrát viděla ve škole, s Gabčou jsem nepřestala sedět. Ndokázala jsem prostě od ní si odsednout. I potom mi takhle ublížila, nedokázala bych to. Dál jsem s ní seděla, ale promluvit jsem na ni ještě nedokázala. Musím říct, že ona sama se hodně snažila, mluvila na mě, ale odpovídalo ji jen moje mlčení a po pár dnech to vzdala.
Ve škole se docela rychle rozneslo, co se všechno mezi námi stalo. Všichni se nakonec dozvěděli, že jsme spolu s Gabčou chodili, ale potom co mě podvedla v Anglii se Šárkou, tak se rozešli. Protože když se na mě všichni začali dívat soucitně, pořád se mě ptali jestli jsem v pořádku a jak mi je, jak to dávám, věděla jsem, že se tu něco děje. Nakonec jsem se vše dozvěděla od Peti, Markéty a Janči, které mi to vše o volné hodině řekli.

„Vy jste si něco s Gabčou udělali, že?“ stoupne si vedle mě mamka, čímž mě vytrhne z mého přemýšlení o událostech z posledních týdnů.
„Jen jsme se jako kamarádky trochu pohádali“ pokrčím rameny, jako že vlastně o nic nejde, jen o nějakou kamarádskou hádku, jenže v sobě to cítím vše jinak. Kdyby jen šlo o nějakou hádku, ale ona mi zlomila srdce a tím nejhorším způsobem.
„Vy dvě jste nejlepší kamarádky, určitě se brzo udobříte“ obejme mě mamka kolem ramen a já už to nevydržím a rozbrečím se. Nikdy jsem před mamkou nebrečela, protože se mě vždycky ptala na důvod, až to nakonec ze mě vše vytáhla, ale teď? Slzy nešli zastavit a šlo to vše samo.
„Karin, co se děje? Poslední týdny jsi jiná, jako by jsi to nebyla ty. Co se ti stalo?“
„Mami, nechci o tom mluvit“ zakroutím jen hlavou.
„Karin..“ chce mamka něco říct, ale já ji skočím hned do řeči.
„Mami, já o tom nechci mluvit! Pochop to sakra! Potřebuju být sama, chci být sama a ne poslouchat nějaké řeči o tom, jak to bude vše dobré, když vím, že nebude! Můžeš mě prosím tě nechat teď na pokoji? Šaty si vyberu zítra, teď potřebuji být sama“ řeknu už klidnějším hlasem. Mamka jen zakroutí hlavou, ale odejde a zavře za sebou i dveře.
Vím, že si mamka nezaslouží, jak jsem na ni vyjela, ale už mi praskly nervy. Všechno, jako by se mi sesypalo. Moje známky šli dolů, moje kamarádky mě jen utěšovali, že vše bude v pořádku, ale já už na to neměla poslouchat, když jsem věděla, že nebude. A Gabča? Ta se dál smála, chodila ven kouřit se Šárkou, bavila se se všemi jako by se nic nestalo, zatím co já se jen trápila. Ono se říká, že trpí víc ten, kdo víc miluje, a když vidím ji, jak se směje, baví se, přemýšlím i o tom, že ona se vlastně netrápí.
„Mami, omlouvám se nechtěla jsem na tebe tak vyjet, jen je toho na mě moc“ přijdu za mamkou do kuchyně, kde si chystá večeři a vypadá hodně smutně.
„Karin,“ řekne jen a odloží nůž „Ty víš, že mi můžeš říct vše, co tě trápí, nemusíš přede mnou nic tajit, jsem tvoje mamka, klidně se mi svěř“
„Kdyby to šlo, tak bych si nejraději vše řekla, ale nejde to. Tímhle vším si musím projít sama. Mám tě moc ráda a nechci ti ublížit a opravdu mě to moc mrzí“
„Vše zapomenuto, ano? Teď pojď, uděláme si něco na večeři, zapneme si film a uděláme si takový pohodový večer, jen my dvě“ usměje se na mě.
„Dobře“ a s tímle se pustíme do dělání večeře, kterou pak společně s mamkou sníme u komedie a nakonec spolu i usneme v ložnici vyčerpáním.

„Karinko, vstávej. Dneska jedeš autem do školy, máš zase do čtyř“ vzbudí mě mamka ve středu ráno mile a já jen nerada opustím vyhřátou postel a vyskočím na nohy co té ukrutné zimy, které mě čeká v bytě. Když jsem spala a byla pod peřinou, vůbec mi nepřipadalo, že je taková zima, ale teď? Páni, teprve začátek listopadu a už je takhle, tak to opravdu nevím, jak bude na konci listopadu nebo spíš v prosinci, kdy většinou začíná ta pravá zima. To myslím, že mi asi zimní bunda stačit nebude.
„Přijedu dneska později tak si vezmi něco na večeři a jak budeš doma, tak prozvoň nebo napiš, ať nemám strach. Ať ti to jde ve škole, tak se měj pa“ a poslední pusu na tvář jak mamka vždy mívala zvykem a odejde do práce.
Ano. Teď mi mamka připadá znovu šťastná a já doufám, že ji to vydrží co nejdéle, protože je lepší mít doma mamku co se z něčeho těší, i když o tom vykládá celé dny, než tu, která jen sedí, brečí a trápí se. Stačí, že tohle tu teď dělám já, i když o tom nikdo neví.
Dneska, až na to, že píšeme tolik písemek, by měl být den v pohodě. Sice se bojím dalšího setkání s Gabčou, ale vím, že to nějak půjde nebo spíše, že to musí jít.
Autem už jsem nejela docela dlouho, a proto když ráno vyjedu z garáže cítím se trochu nesvá, ale jakmile si vzpomenu na Gabču, která mě vždycky držela nad vodou, když jsem měla řídit a připomenu si její slova, cítím se hned lépe. Nevím čím je to, jestli tím, že ona věděla, jak na mě a dokázala mě uklidnit nebo už jen tím, že mě vzpomínky na ni tak moc hřejí u srdce a je mi lépe právě díky nim.
„Ahoj Karin, umíš něco?“ zajímá se Peťa jen co vejdu do třídy a posadím se.
„Ahoj, hej vůbec nic. Ty?“ zeptám se na oplátku a ona jen zakroutí hlavou.
Ano, první hodinu píšeme písemku z práva, které mi vyšlo na deset stránek v sešitě a já z toho neumím nic, tak na můj účet přibude další pětka. A mě to už ani neštve. Je mi najednou vše jedno. Přišla jsem o Gabču, přišla jsem o celý svůj sen, život a já jsem bez ní nic a proto už na vše kašlu. I na tu školu, která by mě teď měla zajímat nejvíc, protože budeme letos maturovat, ale mě je to teď jedno.
„Taky ne, teď se snažím něco dostat do hlavy, ale vůbec nic tam nezustává“ pokrčí rameny.
„Víš jak se to říká? Jedna pětka, žádná pětka“ usměji se na ni.
„Bereš to dost s humorem na to, že letos maturujeme a právo je maturitní předmět“ zvážní Peťa.
„Do maturity, je ještě času dost.“ mávnu nad tím rukou. Peťa jen přikývne a znovu se začte do práva. Je mi jasné, že k tomu chtěla ještě něco říct, ale tak nějak tuší, že bych se do ní ještě pustila a to ona nechce.
„Ahoj Peti“ ozve se vedle mě hlas Gabči. Tenhle její tón znám, takhle mluví, když je nešťastná a něco ji trápí. Teprve, když mám jistotu, že mě neuvidí podívám se na ni.
Vypadá hrozně. Ne tak vesele, šťastně, jako když jsme se ještě bavili. Nevypadá vůbec dobře. Změnila se a to hodně. Možná je to tím rozchodem, ale možná je za tím i něco jiného. Jenže já nemám sílu s ní mluvit. Vím, že mě teď nejspíš potřebuje, ale já prostě nemůžu. Ale co, vždyť teď má Šárku, tak si z ní může udělat rovnou i nejlepší kamarádku a přítelkyni ne? Mě už vlastně nepotřebuje. Proč já se vlastně o ni tak starám? Proč se trápím, když ona také? Proč jsem nešťastná, když ji vidím na tváři smutek? Odpověď je jednoduchá. Miluji ji, pořád mi na ni záleží a jen tak nepřestane tak to bude asi tím. Ach jo, kdo by řekl, že mi bude jednou tak moc chybět? Kdo by řekl, že budu tak moc litovat toho, že jsem se s ní rozešla? Že budu tak moc toužit po jejím polibku? Po jejím objetí, které mi tak moc chybí? Po těch dvouch slůvkách, které říkala jen mě? Po těch něžných slovech, kterými na mě mluvila? Po jejích rtech, kterými mě líbala? Po jejím úsměvu, který rozzářil mi den, když jsem měla špatnou náladu, ona mi ji udělala lepší. A čím to vlastně? Jen dvěmi slůvkami, kterými mi řekla, jak moc mě má ráda, jak moc ji na mě záleží, jak ji chybím, když je beze mě.
Když se naše oči setkají, uhnu pohledem a zadívám se do práva, jako bych ji vlastně celou tu dobu nezkoumala a nesnažila se přijít na to, co ji trápí a co je za jejím smutkem. Ano, zajímá mě to, bolí mě to, když ona se trápí a nevím proč, ale trápím se s ní i teď, ale už je pozdě. Ona si vybrala a já s tím už nic nenadělám. I když bych ji ráda vzala do náruče a řekla, že to vše bude zase dobré a spolu vše zvládneme. Jenže už je to dávno pryč a ona teď má Šárku. Možná pro ni ta noc nic neznamenala, ale pro mě to znamená moc a jen tak to nezmizí.
„Jak jedeš domů?“ otočí se ke mně po celém dni Gabča a já nejprve netuším, že mluví na mě, ale pak když ji nikdo neodpoví a já ucítím její pohled na sobě, odpovím ji.
„Jsem tu autem“ aniž bych se na ni podívala a dál si balím věci.
„Je to blbý, ale nemohla by jsi mě vzít? Já jsem dojela ráno autobusem a..“
„Fajn“ skočím ji do řeči, čímž ji umlčím.
Myslím, že takovou odpověď nečekala, protože ztuhne a zůstane na mě jen zírat. Sbalím si rychle věci, zatímco ona si sedne na lavici a čeká na mě, jak jsem to vždycky dělávala já. Jen na ni kývnu, aby šla se mnou, ale jinak se s ní nebavím. Ano, svezu ji domů, protože vím, že čekat tu dvě hodiny je hrozné a zvlášť v takové zimě, proto jsem na to kývla, ale pokud si myslí, že s ní v autě budu mluvit, je na velkém omylu. Svést ji domů, je jedna věc, ale mluvit s ní? Vlastně já ani nevím o čem bych s ní měla mluvit. O zradě? O mých probrečených nocích, kdy je můj polštář tak mokrý jako by zmokl venku? O tom, jak se bez ní cítím sama? Že mi chybí?
„Dneska to byl blázinec, že?“ zeptá se mě, jen co vyjedeme od školy. Jen přikývnu a dál se věnuji řízení a musím sama v sobě potlačit to, abych někde nezastavila a nezačala ji líbat.
„Budeš se mnou ještě někdy mluvit?“ zajímá ji a já odpovím jen pokrčení ramenou. Sama totiž nevím, jestli na to budu mít tu sílu, abych s ní někdy mluvila normálně.
„Příjdeš na ségřinu svatbu?“ ptá se dál. Jen přikývnu a to už vyjedeme z města, takže se rozjedu víc a modlím se, aby ta cesta s ní rychle utekla, jinak to nezvládnu. Neměla jsem k tomu, že ji svezu vůbec svolit! Měla jsem ji nechat v té zimě venku.. Ne, to bych nikdy neudělala a ona to ví. Nejsem taková, a i kdyby mi udělala nevím co, vždycky bych ji svezla a pomohla. Pořád ji beru jako mou nejlepší kamarádku, pořád ji mám ráda, tedy co víc, pořád ji miluji, jen teď prostě nemůžu.
„Karin, zastav!“ poručí mi zničehonic a já ji strašně ráda tentokrát poslechnu. Zajedu ke kraji silnice, všechno vypnu a opřu se o sedadlo a roztřesenými rukami se chytím pevně volantu.
„Co se to s tebou děje? Jsi někdo jiný. Ve škole máš hrozné známky a vůbec to nejsi ty“ zašeptá jen. Podívám se na ni poprvé od toho momentu, co mi řekla, že mě podvedla a to tvrdě do očí.
„A hádej proč, Gaby! Zničila jsi mě! Zlomila jsi mi srdce, když jsi mě podvedla s ní, o které víš, že ji nemám ráda a ona mě! Ublížila jsi mi jak ještě nikdo a mě se jen tak zhroutil svět ze dne na den! A ty se mi divíš, že jsem se změnila a zhoršila?! A co je ti vůbec do toho?! Nemáš teď snad Šárku?!“ zaječím doslova na ni. Čeká, že na mě začne taky řvát, říkat, jak je ji to líto, ale ona místo toho ke mně natáhne ruku a otře mi slzy, o kterých jsem ani nevěděla, že mi stékají po tváři.
„Karinko, i když jsem ti takhle ublížila, nezahazuj svou budoucnost kvůli mně. Já jsem ti zlomila srdce, ale za to nenič sebe. Buď ta, která jsi byla předtím. Uč se, směj se a pokud můžu říct, začni znovu žít. I kdyby to znamenalo, že beze mě. Já to pochopím. Mnohem radši bych sice byla, abys byla se mnou, ale chápu tě. Ublížila jsem ti, zlomila ti srdce, ale netrestej sebe za moje chyby. Trestej mě tím, že mě ignoruješ, tím mě trestáš nejvíce, ale ne sebe.“ zašeptá jen.
Nejsem schopná na tohle nic jiného říct než to, že se rozbrečím úplně a než se naději, Gabča mě svírá pevně v náručí a utěšuje.
„Jak jsi mi to mohla jen udělat Gaby? Já tě tolik milovala a ty jsi mi tak ublížila. Jak jsi jen mohla“ začnu vzlykat „Proč jsi mě musela podvést zrovna s ní? V Anglii, i když jsi mi slibovala, že by jsi mi nikdy neublížila a neudělala to?!“
„Jen se vyplač“ zašeptá mi do ucha
„Neříkej mi, co mám dělat!“ a zvednu hlavu. Zadíváme si jedna druhé do očí a ve mně se znovu probudí ty city, které jsem k ní cítila. Ne, že bych ji za ty týdny přestala milovat, ale spíše jsem je jen potlačovala, ale teď? Jsou všechny venku, srdce mi křičí ať ji k sobě přitáhnu, políbím a dáme se dohromady, ale když si uvědomím, že rty, kterými by teď líbala mě, líbal aŠárku, zvedá se mi žaludek. Jenže, něco je na ni jiné. Už jen ten pohled v těch očích mě o tom utvrzuje, její tvář, ve kterém není žádný úsměv, nic co bych dobře znala.
„Zavři oči“ požádám ji a ona to udělá, i když po chvilkovém zaváhání.
Pomalu se k ní nahnu a teprve, když ucítím svoje rty na jejích a ona vše pochopí, přitáhne si mě k sobě blíž. Nakonec sedím na ni, ona mi vjíždí rukami do vlasů, zatímco druhou mě hladí po zádech.
Vůbec nevím, co to do mě vjelo, ale najednou ji potřebuji cítit u sebe, potřebuji cítit její blízkost, její lásku a její city, kterými mě každý den obohacovávala.
„Já...“ zašeptám, když se od ní odtrhnu.
„Chtěla jsem to samé udělat už dávno.“ doplní za mě větu.
„Chybíš mi, Gaby, ale zatím nejsem připravená se k tobě vrátit jako přítelkyně, ale možná jako kamarádka, bych se mohla začít chovat, jen to po mě nemůžeš chtít hned“ opřu se o její čelo a ona mi jen oddělá vlasy z obličeje.
„Kar, ty mi taky chybíš. Je těžké s tebou nemluvit ve škole, nejít s tebou ven, nezatáhnout tě někam a nepolíbit tě. Vím, že jsem udělala chybu a nejde jen tak napravit, ale já se taky trápím. Nikdy toho nepřestanu litovat, tohle mi věř“ poprosí mě a já jen přikývnu.
„Miluju tě Gaby,“ zašeptám.
„A já tebe Kar. Já tebe“ pohladí mě se slzami v očích.
Naposledy se na ni podívám, pak přelezu zpátky na své sedadlo, abych se po chvilce, kdy se uklidním, rozjela zpátky domů. Vysadím ji u jejího domu a jen co se za ní zavřou dveře se se slzami v očích rozjedu sama domů.
Mamka naštěstí ještě doma není, tak mi nebrání nic v tom, abych si zalezla do postele, přikryla se peřinou, přitáhla si plyšáka, kterého mi dala Gabča k výročí a rozbrečela se nanovo. Vůbec nevím co se se mnou děje, jen brečím, brečím a brečím.