K mužům přístup zakázán! - Kapitola třetí

Anotace: Po dvoutýdenní přestávce Vám přidávám třetí pokračování. Tento díl se mi psal výborně, i když obsahem nebyl vůbec lehký. Sami poznáte a uděláte si třeba i obrázek o hlavní postavě. Budu zvědavá na Vaše komentáře! :) Přeji hezké čtení!

 

Jestli najdete nějaké chyby, předem se za ně omlouvám, ale ať si to přečtu pětkrát po sobě, nic už tam nevidím, tak mě prosím neukamenujte! :)

 

Jinak na mých webovkách najdete už i Galerii některých postav. Jsou tam zatím čtyři náhledy, ale co nejdříve přidám další :)

www.theklanystories.blog.cz

 

Teď už přeji hezké čtení!

Vaše Klaný

 

PS.: Vaše názory by opravdu bodly! :)

 

 

 

 

 

 

Zázraky se asi vážně dějí.

 

„Po levé straně, sedadlo 34,“ oznámí mi stewart a poukáže rukou, že mohu pokračovat v cestě k mému sedadlu. Jdu pomalejším krokem a ostražitě si prohlížím čísla na sedačkách. Pak zahlédnu číslo 34 a v duchu se zaraduji, že je to místo u okénka.

Vysvléknu se z černého látkového kabátu a vložím si jej do prostoru nad sedačkami. Pohodlně se posadím a svou příruční tašku si položím na klín. Pozoruji ostatní lidi, jak se postupně usazují, tiše štěbetají mezi sebou, někteří se smějí, a někteří nervózně mlčí a prohlíží si nedůvěřivé prostředí kolem sebe.

Z malé kapsy na boku tašky si vytáhnu Ipod se sluchátky a je samotné si zastrčím do uší. Začnu se prohrabovat playlistem a vybírám song, který by mohl započít můj start letu.

Pak pohlédnu z okénka na runway a vůbec se mi nelíbí kapky zprudka narážející do skla. Ještě když jsme přijely k letišti, vypadalo to jen na přeháňku, ale teď to vypadá na „pěkný“ průtrž mračen.

„Dobrý den,“ zaslechnu nezáživný pozdrav, a když odpoutám pohled od okénka, uvidím vedle mne stát toho muže, který byl předevčírem za mámou. Ten doktor.

Rovná si věci a vysvléká se z mokrého hnědého pláště a zřejmě si nevšiml, že to jsem já. Ta holka, která zběsile trsala, a on ji přistihl.

„Ah dobrý den, pane doktore,“ oplatím pozdrav a on na mne zvědavě pohlédne. Jeho tvář je zcela netečná a je mi jasné, že neví, kdo jsem.

„Předevčírem jste se stavil za mou mámou, Theresou Wexllerovou. Jsem její dcera…viděli jsme se…“ objasním mu a on dlouze přikyvuje a pak jako kdyby mu to opravdu docvaklo.

„No jistě! Ano, vzpomínám si. Promiňte, nepoznal jsem vás,“ opáčí a posadí se na sedadlo 35, ihned vedle mne.  

„Nic se neděje,“ usměji se.

„Letíte na dovolenou?“ zeptá se záhy na to.

„Co? Ne. Kdybych letěla na dovolenou, rozhodně by to nebylo do Londýna,“ odpovím mu a on se mé poznámce mírně usměje. „Letím navštívit otce. Dlouho jsem za ním nebyla a navíc potřebuji pauzu,“ přiznám.

„Taky bych potřeboval pauzu.“

„No a kam letíte vy?“ optám se ho také a zároveň pohlédnu na letušku, která se skloní k našim sedadlům a upozorní nás na připoutání pásy.

„V Londýně se koná týdenní lékařská konference. Mám tam přednášku,“ odpoví a připne si svůj pás.  

„No páni, přednášku. A o čem?“ zeptám se zvědavě, připnu si také pás a pak na něj pohlédnu.

„O mé nové operativní technice,“ odpoví neurčitě a zaboří se více do sedadla. Na to zapraskají reproduktory nad sedačkami a náležitě se ozve hlas letušky. Přivítá nás, znova upozorní na připoutání se pásy, vysvětlí pár věcí a pak nám všem popřeje příjemný let.

 

 

Po klidném vzletu se rozsvítí zelené kontrolky nad námi a lidi si začnou rozepínat pásy a všichni vypadají o hodně uvolněnější.

„Fuf, nikdy si nezvyknu na start,“ promluví po dlouhé odmlce doktor vedle mne.

„Jo, taky to nemusím,“ přiznám se a ihned po odepnutí pásu si znova strčím jedno sluchátko do uší, zapojím je do Ipodu a spustím první song, který jsem si prvně vybrala. Do uší mi začne hrát příjemný song od Paramore a já se konečně uvolním. Pohlédnu z okénka a uvidím jen šedočerné mraky, jak se nesou klidně pod námi.

Periferně zaznamenám, že doktor vedle mne vstal a začal se vysvlékat z vrstev oblečení, které měl na sobě. Pak jsem ucítila jemné žďuchnutí do loktu, když se posadil zpět a omylem zavadil o mou ruku.

„Pardón,“ omluví se.

„To nic nebylo,“ usměji se na něj, ovšem smích mě ihned přejde. Najednou, z ničeho nic, jako čistý ráz blesku, mě zastihne úzkost. Sevře mi hrdlo, všechny svaly se mi napnou, a jako kdybych zapomněla dýchat.

„Děje se něco? Jste v pořádku?“ všimne si.

„J-já…eh…“ nedostanu pomalu ze sebe ani slovo a odvrátím pohled. Především z jeho kravaty. Byla to prostá saténová kravata. Ale ta kravata – měla fialovou barvu. Byla fialová. Fialová.

„Je vám špatně? Mám někoho zavolat?“ položí svou dlaň na mé rameno a trochu jím zatřepe, abych ho vnímala.

„Ne…nevolejte…nikoho,“ vysoukám ze sebe a v krku mi roste velký knedlík. Rameno odtáhnu, jelikož mi je v tu chvíli velmi nepříjemné, že se mě dotýká. Porozumí a ruku stáhne z mého ramena.

„Chcete vodu? Mám tu láhev vody,“ nabídne mi, a aniž bych mu odpověděla, začne se sápat po batohu, který měl nad sedadlem v zavazadlovém prostoru.

„Nechci vodu…já jen…eh.“

„Co?“ hlesne a v jeho hlase je znát starost, ovšem vydedukuji to jako běžnou starost lékaře. Není v tom nic osobního.

„Sundejte si…kravatu. Prosím,“ usopím tiše a můj pohled stále směřuje někam ven do mraků. Sakra. Kdybych jen nebyla v letadle, vstala bych a utekla někam pryč, daleko od…tohohle. Bože, nesnáším to. Nesnáším!

 Aniž by se zeptal, proč si má sundat kravatu, pohotově si rozváže uzel a vyčkává, co dalšího ze mne vypadne.

„Schovejte ji. Dejte ji pryč,“ utrousím trýznivě a můj žaludek se stáhne do několika křečí. Chce se mi zvracet. On opět poslechne, kravatu zandá do batohu, který náležitě zapne a zandá jej zpátky nad nás.

Začnu vydýchávat úzkost a nevolnost a pak se celá rudá podívám na muže, který je zcela vyveden z míry.

„Já…já mám porfyrofobii,“ šeptnu tiše, aby to nikdo neslyšel, i když nikdo nemusí vědět, co to přesně znamená.

„Porfy-co?“ zajíkne se.

„Mám fóbii z fialové barvy,“ odpovím už zcela zostuzená mou vadou. Vadou, která mě sužovala celé mé dětství a pubertu, než mě toho jeden terapeut zbavil. Teď se to vrátilo a já proklínám tento trapný okamžik.  

„Páni,“ utrousí po chvilce trapného ticha. Cítím, jak se mi hned lépe dýchá, když nevidím tu jeho kravatu, ovšem v obličeji jsem stále jak rak. Nikdy jsem se necítila více trapně. „O tom jsem ještě neslyšel. Teda…slyšel jsem spoustu nepochopitelných fobií, jako jsou třeba fobie na čísla, na zeleninu, na zvířata, nebo strach z nedokonalosti…ale strach z barvy?!“ vychrlí na mě, jako kdyby mi prozrazoval tok jeho nechápavých myšlenek, a pak se na mne znova podívá. Více se nakloní, aby viděl do mého rudého obličeje, jak se od něj více a více odvracím.

„Za to se nemusíte stydět,“ zakroutí nesouhlasně hlavou.

„Promiňte, že ruším, ale dáte si něco?“ skočí do toho letuška, která se zastavila u našich sedadel s pojízdným vozíkem.

„Pro mě a tady pro dámu burbon s ledem, prosím,“ poprosí si a pak se otočí zpět ke mně. „Nemáte strach z alkoholu, že ne?“ zeptá se vážně, i když v jeho hlase slyším podtón humoru.

„Ne,“ hlesnu s nejistým úsměvem. Chci se propadnout.

„Tady dvojitý burbon,“ podá dvě kulaté skleničky letuška a doktor je přijme. Jednu mi podá a já ji přijmu. Mlčky si přiťukneme, aniž bychom si pohlédli do očí a já do sebe kopnu nahořklý obsah skleničky. Trochu se zašklebím a pak sklenku odložím na sklapující stolek. Zabude další tíživé a trapné ticho.

„Já…omlouvám se, že jsem byla tak nepříjemná. Ale je to pro mě stále těžké,“ opáčím po chvíli, kdy mi myšlenky nedají pokoj s tím, co si o mě může asi tak myslet. Blázen.

„Ne, já to chápu. Akorát jsem byl zaskočený.“

„Zbavila jsem se toho strachu před třemi lety a teď najednou…je to zpátky,“ objasním znepokojeně. Pohotově přikývne a se zaujetím mě poslouchá. „Nikdy jsme nepřišli na to, proč zrovna fialová barva. Vystřídala jsem tolik terapeutů a psychologů, jako moje máma milenců. Pro dodání, to znamená opravdu hodně,“ řeknu trpce a zasměji se sama pro sebe.

„Jak jste se toho zbavila?“ zeptá se zvědavě.

„Prášky a meditací.“

„Jen tak?“

„Ne, nebylo to jen tak. Bylo to těžké, ale tři roky jsem pak byla bez tohoto problému. Mohla jsem potkávat lidi ve fialovém oblečení, kupovat si potraviny ve fialovém obalu a tak. Já vím, zní to směšně a lidi to prostě nechápou, dokud tuto nemoc nepoznají.“

„Myslíte, že je to nemoc?“ optá se další otázkou.

„Co jiného by to mohlo být?“ odpovím také otázkou a tak nějak si uvědomím, že vedle mne sedí naprosto cizí člověk, já mu tady vyprávím o svém životním tajemství a ani neznám jeho jméno. Jako kdyby to zrovna vytušil.

„Uvědomil jsem si, že neznám vaše jméno. Já jsem Ryan Kerrigen,“ představí se a poprvé, za celou tu dobu co jsem ho měla možnost vidět, se vřele usměje.

„Emma,“ zmohu se jen.

„No Emmo, čeká nás osmihodinový let a já si rád s vámi povídám, tak co mi ještě povíte o sobě?“ usměje se znova a se zájmem mě pozoruje. Ten jeho obrat z nepřístupného člověka na přátelského mě zcela zaskočil.

„Eeeeh,“ zamyslím se a tak nějak nevím, co bych mu měla povědět. Ví to nejhorší, viděl to nejhorší.

„Dobře, dobře, tak já začnu jo?“ zastaví mě v přemýšlení a vychrlí na mě několik zajímavých informací o sobě. Kromě toho, že má svou soukromou ordinaci obvodního lékaře, zabývá se také neurologií a urologií. Pochází z lékařské rodiny, má jednu sestru a dva bratry. Narodil se v LA, ale bydlí v New Yorku. Rád čte knihy detektivního rázu a má všechny knihy Stephena Kinga. Nejraději poslouchá Indie Rock, Rock a když se potřebuje uklidnit, poslouchá Soul nebo Jazz.

„Také poslouchám Soul. Třeba Tonnyho Bennetta,“ opáčím.

„Miluju Tonnyho Bennetta!“ vyhrkne a pak se zarazí. „To vyznělo divně, že?“

„Trochu,“ pokrčím rameny s úsměvem.

„Nejsem gay, jen pro pořádek,“ řekne zcela vážně.

„Na nic takového jsem ani nepomyslela,“ rozesměje mě jeho vážnost.

„No a co vy a vaše rodina, žijete jen s matkou?“ zamluví to další otázkou.

„Ne, já nebydlím u mámy. Jsem tam jen krátkodobě, jelikož jsem…no, rozešli jsme se s přítelem a já neměla kam jít, tak jsem šla za mámou. Můj táta žije právě v Londýně. Jsou od sebe už přes patnáct let, ale nikdy se nerozvedli, kvůli majetku. Nedokázali by si urovnat vzájemný majetek a tak se jen odloučili přes půl světa.“

„Aha. To je mi líto.“

„Jo, no jo.“

„A co děláte za práci?“

„Eh, no…teď zrovna nic,“ odpovím potupně. Ptá se mě zrovna na takové otázky, na kterou mám opravdu blbou odpověď. Musí o mě mít jasný obrázek – Blázen. Chudák. Zoufalec. „Vyhodili mě nedávno.“

„Takže proto ta pauza, objevilo se toho na vás nějak moc, že?“

„Přesně tak!“

„To znám, a moc dobře,“ uchechtne se.

 

 

Po dalších sedm hodin letu, ani jeden neulehneme ke spánku, i když je let velmi únavný a vyčerpávající, a místo toho si vyprávíme různé historky, dozvídáme se více věcí jeden na druhého a já si musím přiznat, že ať mi byl zpočátku Ryan krajně nesympatický, teď je mi jeho společnost velmi příjemná.

 

 

„Těší mě, že jsem tě mohl poznat, Emmo,“ usměje se na mne Ryan, když letadlo přistane na londýnském letišti Heathrow, a my oba vstaneme, abychom si mohli pobrat věci a vyjít z letadla.

„Mě taky.“

„Víš co,“ hlesne neurčitě a začne něco dolovat z černého batohu. Vytrhne kousek papíru z nějakého sešitu a pak vydoluje i tužku a na ten papírek začne něco psát. Pak mi ten papírek podá. Převezmu ho a uvidím na něm číslo. Telefonní číslo.

„Rád bych tě viděl, ještě tento týden,“ utrousí a znělo mi to spíše jako otázka, jestli bychom se mohli ještě vidět. PS.: Co nejdříve.

„Určitě,“ srdce mi zaplesá a nějaký Rick a vzpomínky na něj už jsou ta tam.

„Zavolej mi a já si udělám čas,“ řekne ještě.

„Určitě zavolám,“ ujistím ho. Pak si vyměníme pár jeho neodolatelných úsměvů a pár mých debilních úsměvů a rozejdeme se kupředu uličkou, abychom mohli odejít.

Jdeme bok po boku vestibulem. Culím se jak blbeček a hlavou se mi honí, jestli to bylo opravdové pozvání na rande.

„Měj se,“ houkne pak na mne, když vejdeme do haly a odpochoduje si to dál davem. Nic víc, nic míň. Zmateně na něj pohlédnu, jako kdybych chtěla víc, ovšem pak ho ztratím z dohledu a nezmůžu se už na nic.

 

( http://www.youtube.com/watch?v=-cOZz31TCZM )

 

Jako nárazová vlna do mě vrazí jakási osoba a pevně mě sevře kolem ramen a šťastně výská. Ihned mi bylo jasné, o koho jde.

„Páni Emmo, nemohla jsem tě nejdříve poznat, ale pak jsem viděla ten tvůj pátravý blbý výraz a bylo mi jasné, že jsi to ty!“ houkne s širokým úsměvem Macy, má nevlastní sestra. Zpražím ji nelibným výrazem, ovšem když po těch letech vidím její veselou a zdravou tvář, roztaji a pevně ji obejmu.

„Chybělo mi pako, jako jsi ty!“ popíchnu ji a ona mě ihned dloubne do žeber.

„Au, hej!“ nenechám si to líbit a dloubnou ji též. Natož, že mě je dvacet šest let a ona je jen o dva roky starší, chováme se stále jako náctileté trubky, kdy nás můj táta a její máma prvně seznámili.

„Vyrostla jsi!“ opáčím nepochopitelně, když si ji celou prohlédnu. Macy byla vždy ta dokonalá. Vysoká, hubená, zdravá a krásná pleť, přírodní zrzavé vlasy střižené do mikáda. V porovnání se mnou…no comment.

„To jsou ty podpatky,“ mávne rukou, a když sklopím pohled na její obuv, musím jen souhlasit. Její lodičky měli asi deseti centimetrový úzký podpatek, na kterém já už bych líbala dlaždice.

„Přijela si s tátou?“ zeptám se zvědavě a hlavně natěšená, že už uvidím tátu. Obě se rozejdeme k pásům, kde začnu vyjíždět zavazadla.

„Ne. Mám se za něj omluvit, že musel ještě něco dodělat v galerii. Za tři dny má další výstavu.“

„Áha. Že mě to nepřekvapuje,“ syknu a má nálada o něco klesne. Jako kdybych to neříkala. I když přijedu po těch letech, stejně nebude mít čas na svou vlastní dceru.

„Ale no tak, neber si to tak,“ šťouchne do mě jemně loktem. Jakmile dostanu svůj kufr, rozejdeme se směrem ven.

 

Jakmile vyjdeme před vchod, ovine mě ledový vzduch britského podzimu. Zapnu si knoflíky kabátu až u krku a vlasy si stáhnu na jednu stranu, aby mi nepoletovaly kolem obličeje.

„Hlásili, že má začít sněžit,“ oznámí mi pohotově Macy, když vidí můj nepříznivý úšklebek na toto počasí.

„Fakt?! No to jsem zase přijela vhod. Vždyť je říjen!“

„No, to je Evropa,“ zasměje se a rozejdeme se na parkoviště. Dojdeme až na konec parkovací řady a Macy dálkově odemkne Audi SUV béžové barvy.

„Kde jsi vzala takovou káru?“ zeptám se zaskočeně, jelikož vím, že Macy nebyla moc na auta a ani na drahé věci. Pochází sice ze zámožné rodiny, ale vždy k tomu měla neutrální postoj, stejně jako já. Možná proto si tak rozumíme.

„Ále…to ti řeknu později,“ začne tajnůstkařit. Kufr dám na zadní sedačku a nasedneme do koženého přepychu s vůní lesa a medu a mě to nedá. Zeptám se znova.

„Tak co, místo tvého krásného Buika sis pořídila najednou Audi? Co za tím stojí? Chlap?“ rýpnu si do ní. Ona nastartuje a provokativně na mě pohlédne.

„Jiné mají diamantový prsten, já mám drahé auto,“ zakroutí blaženě rameny a začne objíždět parkoviště podle nařízeného směru.

„Ty jsi zasnoubená?!“ vyhrknu na ni zcela šokovaně.

„JO!“ uculí se a já nestačím zírat, žasnout a umírat zároveň. Holka, kterou jsem znala, nikdy netoužila po svatbě, manželovi, rodině, dětech a drahých autech. Sakra. Předstihla mě se svatbou! A to jsme si vždy dělaly srandu z toho, že ona se vdá až potom, co se vdám já. Jelikož svatba pro mě vždy byla na prvním místě. Jak naivní a ubohé.

„A jak dlouho? Proč si mi nezavolala a jak se jmenuje?!“

„Tomu nebudeš věřit,“ zasměje se. „Už tomuhle celému nevěřím,“ skočím ji do toho a ona pokračuje. „Pamatuješ na Sama Benneta, toho blbečka, co na nás chodil žalovat, když jsme mu nadávaly?“

„Toho tlusťocha?“ utrousím nevěřícně.

„Tak s jeho bratrem Jimem. Chodíme spolu už přes tři roky a on mě teď požádal o ruku.“

„Hezoun Jim? No páni, Macy, vyhrála si první metu!“ zasměji se a mám radost za svou sestru. I když někde uvnitř mě hořím závistí. To já se měla vdávat první. Kruci.

 

Celou cestu si vyprávíme novinky od té doby, co jsme spolu nemluvily a pár kilometrů před centrem Londýna se vydáme po dálnici směrem na Watford.

Teprve až najedeme na Gade Wave začnu znova poznávat okolí a především krásnou přírodu. Opravdu, chybělo mi to.

Vjedeme na štěrkem posetou silnici do ulice Oak View s jediným velkým domem před námi. Tátovým domem. Projedeme otevřenou černou branou a zastavíme u otevřených garáží. Krom tátovy staré motorky a Cabrioleta, který patří matce Macy, tu jsou další čtyři auta. Nezabývám se jejich značkami, ale se zájmem se podívám na Macy.

„Proč je tu tolik aut?“ zeptám se zvědavě.  

„Nevím,“ pokrčí rameny Macy, aniž by pohlédla na auťáky vedle nás. Něco určitě ví.

„Macy?!“

„Nekecej a pojď. Kufr nech tady, pak ti ho donesou!“ zpraží mě a já tedy vystoupím. S úsměvem mě pak vezme za ruku a společně vejdeme do domu velkými dubovými dveřmi. Ihned jak vstoupím, ucítím vůni jídla a punče a také zaslechnu mírnou hudbu s doprovodem něčí konverzace.

„Jsme doma! Newyorčanka je doma!“ zakřičí Macy, až se leknu a z obýváku vyjde několik osob. Některé z nich poznávám a některé ne, ovšem jakmile se mezi nimi ocitne můj táta, zaplaví mě štěstí. Tak on se na mne nevykašlal.

„Vítej doma, Emmy!“ usměje se na mne a pak mě stáhne do jeho medvědí náruče.