K mužům přístup zakázán! - Kapitola pátá

Anotace: No...raději nechci vědět, kolik je to přesně dnů, co jsem nic nepřidala :D Přeji hezké čtení! :)

PS.: Omlouvám se, ale nestihla jsem provést opravu, tíží mě čas mezi spánkem a prací. Tak mějte slitování. Děkuji.

Klaný

 

 

 

 

 

 

Stačilo jednou

 

 

První britské probuzení nebylo nic moc. Nebe zahalilo potutelné šedé mračno a bouřka brázdila blesky celé nebe. Vzbudil mě dunivý hrom. Lekla jsem a divoce bušící srdce jsem cítila až v krku. Nadzvedla jsem hlavu a nahlédla na okno, do kterého zprudka narážely ostré kapky deště. Ponořila jsem hlavu znaveně zpět do polštáře a náležitě se převalila na druhý bok. Nechtělo se mi vstávat. Nechtělo se mi nic.

Najednou se rozezněl můj mobil na nočním stolku a já jsem se po něm rychle natáhla s tím příslibem, že volá Ryan. I po večerním neúspěchu se mu dovolat jsem ho měla neustále v hlavě.

„Ano?“ vydechnu.

„Ahoj Emmičko!“ ozve se mámin veselý hlas a já pocítím osten zklamání.

„Ahoj mami,“ pozdravím ji a mé tělo ztěžkne do hlubin madrací a dek.

„No no, co tak zklamaně?“

„Ále nic mami, jak se máš, povídej, už se ti po mně určitě stýská co?“ snažím se o veselejší tón hlasu.

„Včera si nezavolala, když si dorazila. Musela jsem zavolat tvému otci o ujištění, že jsi v pořádku!“ pokárá mě ihned na to. „Vy jste tam měli nějakou párty co? Slyšela jsem hudbu a taky mnoho hlasů, když se mnou mluvil a vysvětlovat mi, že jsi naprosto v pořádku.“

„Promiň mami, úplně jsem na to zapomněla. Zaskočili mě tím přivítacím večírkem. Byl tu dokonce strejda Steve!“

„Aaah, Steve. No…toho jsem nikdy moc nemusela,“ začne se vyhraňovat máma a musím přiznat, že mi tyto její móresy vůbec nechyběly.

„Ale no tak mami,“

„No co no. Já se teď zrovna oblékám do nóbl šatů, vyrážíme s Bobem na jeden charitativní večírek v kongresovém centru. To bude zase roční událost!“ pochlubí se.

„Kdo je zase Bob?“ udivím se.

„Kamarád.“ odpoví jednoduše.

„A co Finn? To už není tvůj kamarád?“ rýpnu si na její častou výměnu partnerů.

„Finna jsem už opustila, byli jsme zcela odlišní lidé a vůbec jsme se k sobě nehodili. Za to Bob, ten je naprosto skvělý. Počkej, až ho uvidíš!“

„Fajn,“ usopím jen. Je mi jasné, že až přijedu, bude mít doma další jiné tři Playboye. Převalím se na bok a mobil si přimknu pevně k tváři. Náš rozhovor utichne a já nějak nevím, co bych ji mohla ještě říci.

„Hele mami, tak já ti zavolám zítra jo? Budeš mi vyprávět o tom večírku a tak.“

„Jo, super, tak jo. Měj se hezky, holčičko, ahoj!“ ukončí bez váhání hovor a já mobil položím zase na noční stolek, tam kde ležel i předtím. Pohledem bloumám po pokoji a tak nějak nevím co dělat. Nebaví mě jen tak ležet a dumat nad vším.

Nakonec vstanu a hodlám dohnat alespoň jeden rest. Napíšu e-mail mé drahé Vicky.

 

 

Příjemce: vvvickyyy@yahoo.com

Předmět: slibovaný e-mail od tvé nejlepší, nejoblíbenější, nejmilejší

Má drahá Vicky,

zdravím z místa za velkou kaluží, kde kaluže jsou na každém kroku. Od mého příjezdu neustále prší, prší a prší a na konec týdne hlásají i sníh. Chápeš? Sníh v říjnu. To není, jak u nás v NY.

Zrovna teď jsem telefonovala s mamkou, moc jsme si nepopovídaly, chystá se totiž na nějaký večírek a hádám, že to zase bude bujará noc. Mohla bys mi na ni dohlédnout zatím, co budu pryč? Mám o ní trochu strach.

Jinak co v práci? Dali mé místo nějakému šovinistickému týpkovi s divokým hárem, vysokým tónem a velkým…egem? (To měla být narážka na teplýho Meyerse, jen abys pochopila) :-D

xoxo

 

Když si mail třikrát přečtu a usoudím, že nic víc ze sebe už nevyloudím, odešlu ho a podívám se na příchozí e-maily. Po chvilce na to se ozve lehký klepot. Mezi dveřmi se objeví Macyina hlava. Okouzleně se na mě usměje a mě je ihned jasné, že to nevěstí nic dobrého. Pro mě.

„Dobré ráno,“ pozdravím ji.

„Ahojky, nechceš vyrazit na nákupy?“ navrhne s neoblomným výrazem. Vím, že i kdybych nechtěla nakupovat, musela bych jít s ní alespoň jako doprovod.

„Ale zveš mě na snídani.“

„Fájn!“ usměje se.

 

 

Když na nákupy s Macy, tak rovnou na promenádu do Londýna, kde se nešetří s penězi. Po celou dobu jsem byla jen její ocas, který ji následoval za každým krokem, schvalovala ji jednotlivé oblečení, které si musela zkusit, rozhodovala co je lepší, co ji sedí nebo nesedí a taky jsem byla její vrba. V podstatě za celý výlet jsem sama nenamluvila toho tolik, jako Macy. Neustále měla o čem mluvit, o čem diskutovat, či někoho pomlouvat nebo soudit. Měla jsem plnou hlavou jejích chtěně nevstřebaných informací, že když jsme se usadily do malého parku na kraji Londýna a zakously se do krůtího sendviče, musela jsem ztěžka vydechnout a promnout si znaveně víčka, oči a spánky.

Stromy kolem nás se tiše vlnily do lehounkého větru a hnědé listí dávalo poslední sbohem teplým dnům. Kolem nás byly popadané zčernalé kaštany, rozšlapané či stále vcelku ve své nahnědlé kuličce. Chladný vzduch brázdil naše tváře a já jsem pocítila jakýsi další osten bolesti na plicích. Nevím, zda za to mohla blížící se zima a nebo úzkost z posledních dnů.

 

„Co Jim?“ zeptám se, aby nevázla konverzace a také protože mě to zajímalo. Ohledně jí, Jima a jejich dítěte nepípla Macy ani slovo. Jako kdyby se tomu chtěla vyhnout.

„Ještě jsem mu to neřekla,“ polkla tiše.

„Aha.“

„Nevím, jak na to.“

„No já jsem ti už poradila a teď je to jen na tobě.“

„Nesnáším, když mají všichni pravdu kromě mě!“ zakaboní se, našpulí pusu, jak malé dítě a pak se zlomyslně zakousne do sendviče, ze kterého trčel kus masa. Jen s úsměvem zakroutím hlavou a poslední sousto si strčím do pusy. Obal ze sendviče zmuchlám v prochladlé dlani a strčím si jej do kabelky, jelikož tu nikde nezahlédnu koš. Hm, jak typické.

„Už je mi zima, nepůjdeme?“ optá se po chvíli Macy, která už také dojedla svůj sendvič a teď se klepe zimou tím stylem, že pomalu skáče po lavičce. Uculím se nad její stále dětskou povahou a přikývnu na souhlas odchodu.

„Co se tak culíš?“ všimne si zcela okamžitě.

„To se tak culím na tebe,“ odpovím ji a ona na mě podezřívavě přimhouří oči. „Ty čekáš svoje dítě, ale sama jsi ještě dítě a zřejmě ještě dlouho budeš,“ ujasním ji.

„Každý jsme nějaký,“ odpoví jen, rozhodí rukami, div mě nepraští do obličeje a pak se v závěsu našich paží ploužíme dál po parku.

 

 Na téma ona a její trable se už nebavíme, necháváme konverzaci ladně plynout a jen tak si užíváme park posledních podzimních dnů. Vejdeme do okálu, kde začíná další promenáda, ale tato je nejznámější především sletem různých umělců. Po kouzelníky, zpěváky, kytaristy či různé artisty. Zastavíme se u ženy, která zrovna maluje velký obraz parku, ze kterého jsme zrovna vyšly a obě musíme jen souhlasit, že žena je velmi nadaná. Macy mě dotáhne pak k jednomu klaunovi, který vybroukává nějakou písničku a prsty u nohou též maluje po plátně na zemi. Nevím, co by člověk měl v obraze najít, ale já v něm nic neviděla. Pak mě Macy upozorní, ještě na jednu zastávku a to úplně na kraji promenády, kde se rozhostilo více lidí a tiše pozoruje kapelu hrající před nimi. Byla to klasická banda kluků/mužů, kteří milovali rockové balady a vyhrávali si na své elektrické kytary, basy a bicí.

Muž u bicí začal zostra bušit do bubnů a ihned na to se rozezněla kytara muže v popředí. Začali hrát a jejich tóniny zněly velmi zajímavě a chytlavě.

„Pójď půjdeme více dopředu, vůbec na ně nevidím!“ houkne na mě Macy přes hluk kapely a také debatujících lidí před námi. Macy mě prodere skrz stojící lid a opravdu se ocitneme až úplně před kapelou vyhrávající svou píseň. V tu chvíli, kdy se tam postavíme, rozehrají neskutečnou skladbu, kterou jsem ještě neslyšela a muž v popředí, tedy zpěvák, začne zpívat do svého mikrofonu.

Ztěžka polknu. V břiše mi začnou lítat motýly a já se nějak nemohu nadechnout.

 

( http://www.youtube.com/watch?v=iO_WxYC34eM )

 

„To jsou Radioactive, tvůj táta je podporuje svou nadací pro začínající umělce. Jsou to šikovní kluci,“ obeznámí mě Macy s hrajícími Bohy přede mnou a já se k ní nakloním.

„Víš, jak se jmenuje?“

„No, Radioactive, teď jsem ti to řekla!“ houkne Macy a nechápavě se na mě podívá.

„Ne jejich kapela, ale on…“ utrousím a pohled mi opět spočine na muži přede mnou. Na zpěvákovi. Byl zcela ponořený do hudby kolem něj, mikrofon držel, jako kdyby se s ním narodil a do kytary vyhrával ostrou melodii vytvářející ve mně zmatek.

„Oh…to je Charlie Donell.“