Podzimní ticho

                                    První kapitola - Zákoutí snů -

Ráno na Long Islandu

Emma seděla na svém oblíbeném místě u okna, hledíc na rozkvetlou zahradu. Listy pomalu začínaly ztrácet svou zelenou barvu a přecházely do teplých podzimních tónů - oranžové, zlaté a červené. Podzim byl její oblíbené období, nejen kvůli barvám, ale i kvůli klidu, který přinášel. V tomto malém městečku na Long Islandu se věci zdály být jednoduché. Nebylo tu žádné velké městské rušení, žádné stresující nároky. Byla tu ona, její sen o studiu na zdravotní škole a všechno, co potřebovala - nebo si to aspoň myslela.

Emma byla typickou středoškolačkou - milá, přátelská, se spoustou přátel, ale vždy s hlavou v oblacích. Vždycky věděla, že chce pomáhat lidem, že její místo je mezi lékaři. Milovala tělo, jeho tajemství, to, jak všechno funguje. Každý detail ji fascinoval. A přitom si často říkala, že její život je tak obyčejný. A že je to v pořádku. Snění o budoucnosti a těšení se na její krok do světa dospělosti jí vyplňovalo každý den.

Když jí ale začalo být trochu nevolno, nebyla si jistá, co si o tom myslet. Neměla čas na nemoce. Ani trochu. Bylo jí jen sedmáct a měla před sebou celý život. První bolest, kterou pociťovala, si vysvětlovala jako vedlejší účinek přehnané zátěže ve škole. Vždyť přece měla všechno pod kontrolou.

Ale jak dny plynuly, bolest přicházela stále častěji. Nejprve to byla jen únava. Pak přišly slabé bolesti hlavy, které ji nepustily ani ve škole. Když si jednou při cvičení všimla, že se jí třesou ruce, už to nedokázala ignorovat.

„Musí to být něco jiného," pomyslela si, ale čím více se vyhýbala myšlence na nemoc, tím více ji zasahovala.

Zpočátku si to nevšimli ani její rodiče, ale brzy na to její matka Sára spozorovala, že Emma je stále více zavřená do sebe. A na chvíli si pomyslela, že to nebude jen stres.

Tak začal její boj. A jeho začátek byl tak nenápadný.

Emma seděla v čekárně, nervózně si hladila ruce a dívá se na čas. Vše kolem ní bylo rozmazané, jako kdyby byl svět zahalený mlhou. Kdyby jen věděla, co jí čeká, možná by se nikdy neodvážila jít sem. Ale strach byl větší než jakékoli pochybnosti.

„Emma Walkerová?" zazněl hlas sestry, která stála ve dveřích. Její tón byl profesionální, ale v očích měla obavy.

Emma vstala a následovala ji do ordinace. Když přišli do místnosti, doktor se jí podíval přímo do očí. „Jak se cítíte, slečno Walkerová?"

„Je to... zvláštní. Není to nic vážného, že?" odpověděla Emma nervózně, pokoušejíc se skrýt svou úzkost.

Doktor na ni pohlédl vážně. „Máte nějaké rodinné zdravotní problémy?"

„Moje matka měla problémy s imunitním systémem, ale nic vážného. Jsem zdravá, doktor... tohle... to je jen nějaký přechodný stav, nic víc."

Doktor jí položil ruku na rameno, což ji znepokojilo. „Emmo, vaše testy ukazují něco jiného. Můžeme vám to potvrdit až po dalších vyšetřeních, ale naše podezření jsou vážná. Mohlo by se jednat o rakovinu."

Slova „rakovina" jí zazněla v hlavě jako ozvěna, která se nechtěla zastavit. Zůstala ztuhlá, neschopná odpovědět. Ticho mezi nimi bylo napjaté, těžké, a přesto neudělalo žádnou změnu v tom, co právě uslyšela.

Doma u rodiny -

Emma přišla domů, ale místo obvyklé útulné atmosféry ji čekal chladný a tísnivý prostor. Když se její matka Sára podívala na její tvář, poznala to hned. „Emmo... co se stalo?"

Emma mlčela. Jak jí to mohla říct? Jak by mohla najít slova, která by to všechno vysvětlila? Podařilo se jí dostat ven jen slova: „Mají podezření... rakovina."

Matka, která byla už nějaký čas ve stavu přetížené starosti, si sedla na pohovku, zatímco otec, William, stál u okna, jeho tvář bledá a zmatená. „To není možné," řekl tiše. „Jsi příliš mladá na něco takového, Emmo..."

Ale Emma věděla, že to není sen. Měsíce vyšetření a lékařských testů jí to neustále připomínaly, ať už to chtěla přijmout nebo ne.


Začátek chemoterapie -

Dny se začaly prolínat do sebe. Emma se ocitla v nemocnici, kde podstoupila první dávku chemoterapie. Nechápali, jak se cítí - unavená, vyčerpaná, ztracená v jakémsi temném tunelu, kde každý krok byl složitější než předchozí. Její tělo bylo slabé, ale její mysl byla ještě silnější.

Když se poprvé podívala do zrcadla po léčbě, téměř nepoznávala samu sebe. Její vlasy byly slabé a padali , tvář bledá a oči plné bolesti, která se odrážela od její duše. Ale pořád byla tu, pořád bojovala. A i když nevěděla, jak dlouho to ještě zvládne, věděla, že musí jít dál.


Podpora přátel -

Když se Emma vrátila do školy po několika týdnech léčby, cítila se jako cizinec. Všichni kolem ní se změnili, jako kdyby život pokračoval, zatímco její se zpomalil a ztratil svůj rytmus.

Mia její nejlepší kamarádka, k ní přišla hned první den. „Emmo, cokoliv se stane, jsem tu pro tebe. Vždycky jsem tu pro tebe, pamatuj si to."

Mark, její kluk, byl sice stále v kontaktu, ale viděla v jeho očích strach a bezmoc. Když ho poprvé potkala po své diagnóze, držel ji za ruku, ale z jeho očí byl cítit strach, který nikdy předtím neměl.

„Miluju tě," řekl tiše, když seděli vedle sebe ve škole. „Ať už se stane cokoliv, vždycky tu budu."

Emma cítila, jak jí bolestně sevřelo srdce. Věděla, že on nebude schopen nést tuto tíhu s ní. Bála se, že ho ztratí.


Fotbal a týmová podpora -

Mark, hráč fotbalového týmu, se ocitl v nelehké pozici. Byl zvyklý že tým jede na plno a bez problémů, ale teď měl pocit, že se nemůže postarat o svou vlastní přítelkyni. Veškerý tlak, který cítil na ramenou týmu, se zdál být nicotný ve srovnání s tím, co prožívala Emma.

„Měl bych být silný pro ni," říkal si. „Měl bych ji držet. Měl bych být tam pro ni."

Ale když se Emma zúčastnila jeho fotbalového zápasu, přítomnost týmu jí dala malou naději. Všichni ji podporovali, i když se to všechno cítilo tak zvláštní - jakoby její nemoc byla teď součástí jejich života, stejně jako Markův tým.

„Pro tebe, Emmo," řekl Mark, když za gólem vystřelil míč na branku. „Vždycky pro tebe."


Škola a učitelé -

Střední škola na Long Islandu byla místem, které Emma milovala i nenáviděla zároveň. Milovala předměty jako biologie a chemie, kde si mohla představovat budoucnost, v níž bude lékařkou. Ale po náročných dnech léčby byla škola také místem, kde se cítila pod tlakem.

„Emmo, musíme si promluvit o tvém prospěchu," řekla paní Higginsová, její učitelka biologie. Byla to přísná, ale starostlivá žena, která věděla, jaké má Emma ambice.

„Vím, že jsi měla těžké období, ale pokud chceš, aby tě vzali na lékařskou školu, musíš si zlepšit známky. Jsem tu, abych ti pomohla," dodala.

Emma se cítila zahanbená. Byla zvyklá být jednou z nejlepších studentek, ale teď se sotva dokázala soustředit na písemky.



Kamarádky a brigáda v kavárně -


Po škole se Emma snažila udržet pocit normálnosti svou brigádou v místní kavárně. Práce za pultem byla náročná, ale zároveň jí dávala prostor na chvíli zapomenout na všechny starosti. Její nejlepší kamarádka Mia tam chodila pravidelně.

„Víš, co potřebuješ?" řekla Mia jedno odpoledne. „Školní ples. To tě rozptýlí."

Emma si nebyla jistá. Jak by mohla tančit, když se cítila tak slabá? Ale představa plesu jí přinesla malé světlo v temnotě.



Nový sousedé -

Do sousedství se přistěhovala nová rodina - manželé s dvěma syny, z nichž jeden byl v Emmině věku. Jmenoval se Alex a vypadal jako někdo, kdo toho má na srdci stejně jako ona.

Jednoho dne, když Emma venčila psa, narazila na Alexe na zahradě. „Ahoj, ty musíš být Emma," řekl s úsměvem.

Jeho přítomnost byla osvěžující. Nebyl to někdo, kdo věděl o její nemoci, někdo, kdo by ji litoval. Byl prostě kluk, který měl zájem ji poznat.




Podzimní ples - přípravy -


Emma stála před zrcadlem a upravovala si šaty. Byly jednoduché, ale z nějakého důvodu neměla chut si zkoušet další . Bála se, že její slabost bude vidět, ale Mia a Mark ji přesvědčili, že musí jít.

Atmosféra příprav na ples byla plná smíchu a hudby. Emma se chvíli bavila, ale pak si všimla, že Mark mluví s jinou dívkou z fotbalového týmu. Bylo to nevinné, ale v ní to probudilo obavy.

„Můžeš mi vysvětlit, co to bylo?" vyjela na něj později venku.

„O čem to mluvíš?" zeptal se překvapeně.

„Tvoje pozornost byla na ní, ne na mně. Jsem tady pro tebe a mám pocit, že ty tu nejsi pro mě," odpověděla, její hlas zlomený.

To byla první skutečná hádka, kterou spolu měli. Mark jí později vysvětlil, že jen diskutovali o zápasu, ale Emma cítila, že její nejistota má hlubší kořeny - možná kvůli její nemoci, možná kvůli její vlastní vnitřní nejistotě.



Síla přátelství

Mia a ostatní kamarádky se snažily Emmě pomoct, jak jen mohly. Nosily jí poznámky ze školy, trávily s ní čas po vyučování, a dokonce plánovaly menší výlet, aby ji rozveselily.

Ale nemoc si vybírala svou daň. Jednoho dne, když Emma seděla v kavárně, kde pracovala, a měla slabou chvíli, přišla Mia a prostě ji objala.

„Nemusíš být pořád silná," řekla. „Jsme tady, abychom ti pomohly, rozumíš?"



Boj pokračuje


Chemoterapie pokračovala, a přestože Emma byla obklopena podporou, cítila se stále unavenější. Jednoho dne, když se s Markem pohádali o něčem bezvýznamném, vybuchla: „Nemáš ponětí, čím procházím! Nechápeš, jaké to je!"

Mark chvíli mlčel. „Máš pravdu, Emmo. Nechápu to. Ale snažím se. Snažím se být tady, i když nevím, co dělat."

Tohle byla chvíle, která změnila jejich vztah. Bylo to bolestivé, ale zároveň to znamenalo, že musí najít nový způsob, jak být spolu - navzdory všemu, co je rozdělilo.

???? Kapitola 2 vychází už v sobotu 6. července!
Emma se vrací domů… ale svět kolem ní už není stejný.
Děkuju, že čtete a podporujete ♥️