Podzimní ticho - Kapitola 3 Klid v Chaosu

 

 

Kapitola 3 - Klid v Chaosu 

 

Alexovo snažení začalo přinášet výsledky. Při jednom z jejich setkání se Alex zeptal: „Emmo, co bys opravdu chtěla? Kdybys mohla mít jeden den úplně podle sebe, co bys udělala?"

 

Emma se zamyslela. „Možná... jen tak být venku, na čerstvém vzduchu. Smát se, cítit se normálně."

„Tak to uděláme," prohlásil Alex s úsměvem.

 

*******************

 

Emma seděla na gauči a prohlížela si knihu, kterou jí Alex půjčil. Matka se posadila vedle ní, váhala, jak začít. „Emmo, můžu s tebou chvíli mluvit?"

Emma přikývla, aniž by zvedla oči. „Jasně, co se děje?"

„Jen jsem přemýšlela, jak se cítíš..." začala matka opatrně.

„Fajn. Proč?" odpověděla Emma odměřeně, už tušila, kam rozhovor směřuje.

„Víš, jen jsem si všimla, že tě nový soused, Alex , dost často rozesměje. Viděla jsem vás spolu párkrát a... je hezké tě vidět šťastnou," usmála se.

Emma odložila knihu. „Jo, je fajn. Jako jeden z mála mě bere normálně. Ne jako nemocnou."

Matka se zamyslela. „Ví o tvé nemoci?"

Emma zaváhala, než odpověděla: „Ne. Ví jen to, že často chodím k doktorům a že moje zdraví vyžaduje větší pozornost. A to stačí."

Matka pokývla hlavou, rozhodla se dál nevyptávat. Nechtěla jí kazit náladu. „Nemáš hlad? Co kdybychom si objednali pizzu?" zeptala se s nadšením.

Emma se usmála. „To zní dobře."

 

********************

Večeře s rodinou

Večeře probíhala v příjemné atmosféře, což Emma oceňovala. Rodiče se na chvíli nesoustředili na její zdravotní stav, což jí pomohlo uvolnit se. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy se cítila téměř normálně.

 

„Možná bychom mohli udělat pizzu domácí příště," navrhla máma s úsměvem.

„Klidně, ale myslím, že bych radši byla jen ochutnávač," zavtipkovala Emma a všichni se zasmáli.

 Po večeři se Emma stáhla do pokoje, aby dokončila úkoly. Když se podívala na telefon, našla tři zmeškané hovory a SMS od Marka. Její výraz ztvrdl, když si zprávu přečetla.

 

*************

Chvíli přemýšlela, než odpověděla:

„Ahoj, žádnou hlasovou zprávu jsem neměla, telefon je normálně v provozu. Jinak se mám fajn, ale určitě ne tak fajn jako ty. Je smutné, že spolu chodíme rok a za tu dobu nejsi schopný mi říct pravdu, že máš fotbalový večírek. Krmit mě kecama, že máš hodně práce? To je tvoje věc. Já nemám zapotřebí z toho dělat dramata. Zaneprázdněna jsem i já. Tak se měj."

SMS odeslala, telefon odložila na postel a zhluboka se nadechla.

 Emma se podívala z okna na podzimní listí, které se snášelo k zemi. „Proč si kazit večer," pomyslela si. Rozhodla se udělat si horkou koupel. V teplé vodě a mezi bublinkami našla klid, který potřebovala.

Když si lehla do postele, uvědomila si, že dnešní den byl výjimečný – poprvé po dlouhé době neměla pocit, že ji její nemoc definuje.

******************************

Emma se probudila časně, v 5:50, což bylo akorát na snídani před školou. Vzala telefon a zkontrolovala zprávy. Mark si její včerejší zprávu přečetl, ale neodepsal. Emma se zamračila, ale rychle to hodila za hlavu. „Nemá na to argumenty," pomyslela si. Rozhodla se, že se zaměří na sebe, na školu, přátele a své zdraví.

Po rychlé hygieně, kdy si nanesla decentní make-up a upravila vlasy do culíku, podívala se do zrcadla. Viděla sebe – bledší než obvykle, unavenou, ale rozhodnutou dál bojovat. „Už žádné přežívání, budu žít," řekla si pevně a odešla do kuchyně.

 

„Dobré ráno," usmála se na ni matka. „Včera jsi šla spát brzy. Nedělo se něco?"

Emma protočila oči. „Mami, klid, ano? Jen proto, že si lehnu brzy, to neznamená, že umírám." Zasmála se, ale její matka se zamračila.

„Ha, to je vtipné, ale o takových věcech se nežertuje, Emmo," odpověděla vážně.

Emma zvedla ruce na obranu. „Já vím, mami. Ale vážně – kdyby se něco dělo, řeknu ti to. Nemusíme to řešit pořád."

Matka pokývla, i když z ní stále vyzařovala úzkost. „Udělala jsem lívance, dáš si?"

Emma se rozzářila. „To víš, že jo!"

Když snídala, matka se zeptala: „A co Mark? Poslední dobou ho s tebou nevidím."

Emma zaváhala, než odpověděla. „Má hodně práce, škola, fotbal... stejně jako já. Navíc, nikdy jsi ho moc nemusela, takže by ti to mělo vyhovovat, ne?"

Matka chtěla odpovědět, ale Emma ji přerušila. „Vážně, mami, je to v pohodě. Teď má zápas a soustředí se na něj. Pojďme to nechat být, ano?"

„Dobře, zlato. Promiň," odpověděla matka a vrátila se ke kuchyňské lince.

 

Při snídani Emmě zazvonil telefon. Byly to její kamarádky, nadšené, že ji musí dostat na podzimní trhy.

Emmo, prostě MUSÍŠ jít! Pojď, přijdeš na jiné myšlenky, dáme si svařák (no dobře, bez alkoholu) a projdeme stánky. A když nepůjdeš, dojdeme si pro tebe!"

Emma se podívala na matku, která jen pokrčila rameny a usmála se, jako by říkala: „Jen jdi."

Emma vzdychla, ale usmála se. „Dobře, přemluvily jste mě."

*****************************

 

Podzimní ráno bylo zamlžené a listí se zbarvilo do teplých tónů. Emma si oblékla tmavě hnědou sukni, červenou kostkovanou košili a teplý růžový kabát. Při odchodu poděkovala matce za snídani a zamířila k autobusové zastávce.

Cestou míjela zahradu nových sousedů. Venku pracovala Alexova matka. „Dobré ráno," pozdravila Emma.

„Dobré ráno, Emmo! Zase ta škola, že?" usmála se žena.

„Ano, ale docela se těším. Aspoň uvidím své trhlé spolužačky," odpověděla Emma.

„To je dobře. Aspoň nebudeš sama," dodala sousedka.

Emma se rozhlédla. „A kde je Alex? Jde do školy?"

„Alex chodí do soukromé školy. Ta je asi 35 minut odtud," odpověděla matka.

Emma se zarazila. „Proč mi to nikdy neřekl?" přemýšlela, ale nahlas řekla: „Aha. No, pozdravujte ho za mě."

„Jistě. Hezký den ve škole, Emmo!"

**************************

 Emma nastoupila do autobusu, ale celou cestu jí vrtalo hlavou, proč jí Alex zatajil, že chodí na soukromou školu. Připadala si trochu zklamaná, ale zároveň si říkala, že možná měl důvod.

Emma se smíchem dorazila ke své skříňce, kde na ni už čekaly její dvě nejlepší kamarádky, Lucy a Mia. Obě byly nadšené a plné energie, jak to u nich bylo obvyklé.

„Emmo, musíme to probrat! Už je podzim, víš, co to znamená?" spustila Lucy, zatímco Mia přikyvovala s širokým úsměvem.

„Eh, že se padá listí a budu se v nich brodit ?" odpověděla Emma sarkasticky, hledajíc učebnice ve své skříňce.

„Ne! Podzimní trhy! A taky Halloween!" vykřikla Mia nadšeně. „Budeme mít společný den plný dýní, horkého kakaa a strašidelných masek! Už jsme ti to naplánovaly."

Emma se zasmála a zavřela svou skříňku. „Jo, jasně, protože přesně to jsem potřebovala – plán, který jsem si sama nevybrala."

„No tak, Emmo!" žadonila Lucy. „Bude to zábava, potřebuješ na chvíli vypnout a přijít na jiné myšlenky."

„Jo, a mimochodem," začala Mia s lehkým úsměvem, „už víš, co si vezmeš na zimní ples? Protože pokud ne, tak máme pár skvělých nápadů."

Emma protočila oči. „Holky, vážně? Na ples jsem ještě ani nepomyslela."

„To snad nemyslíš vážně!" zvolala Lucy dramaticky. „Tohle je naše poslední šance zazářit! Najít lásku! Zažít něco nezapomenutelného!"

Emma se rozesmála, až musela na chvíli zavřít oči. „Dobře, dobře. Promiň, že kazím váš optimismus. Asi se nad tím zamyslím, ale teď se na to fakt necítím."

Lucy přimhouřila oči a ztišila hlas. „A co Mark? Půjde na ples? A co vy dva vůbec? Už jsme ho nějakou dobu neviděly s tebou."

Emma ztuhla a zhluboka se nadechla. „Nemůžeme se bavit o něčem jiném?" řekla s lehkým náznakem frustrace.

„Promiň, nechtěly jsme tě naštvat," řekla rychle Mia a podívala se na Lucy, která jen pokrčila rameny.

„V pohodě," odpověděla Emma stručně. „Jen... neřešme Marka, prosím."

Lucy přikývla, ale neodpustila si poslední poznámku: „Dobře, ale na podzimní trhy jdeš. Máš na to povinnou účast. Ber to jako příležitost na změnu nálady."

Emma si povzdechla, ale koutky jejích úst se nepatrně zvedly. „Fajn, vyhrály jste. Po škole jdu s vámi."

„Yes!" vykřikla Mia a triumfálně zvedla ruku. „Tak jo, dámská jízda bude legendární!"

Emma zavrtěla hlavou, ale v duchu cítila, že to bude příjemná změna, kterou potřebuje.

S holkami se  přesunula ke své skříňce, aby si připravila učebnice na první hodinu. Snažila se potlačit myšlenky na Marka a Cassie, které ji tížily.

 

 

Najednou za sebou uslyšela známý hlas. "Ahoj, Emmo."

Otočila se a uviděla Marka. Stál tam s nervózním výrazem, ruce vražené hluboko do kapes.

"Ahoj," odpověděla stručně, aniž by na něj pohlédla déle, než bylo nutné. Pokračovala v hledání sešitů ve své skříňce.

 

"Potřebujeme si promluvit," řekl tiše, aby to neslyšely její kamarádky, které se s předstíraným nezájmem zdržovaly o pár kroků dál.

Emma se zarazila, ale neotočila se. "O čem? O tom, jak jsi mi lhal? Nebo o tom, že sis užíval večírek s Cassie, zatímco jsi tvrdil, že máš plné ruce práce s učením?" Její hlas byl ostrý, ale klidný.

"Ne, Emmo, není to tak, jak si myslíš," začal vysvětlovat Marek a udělal krok blíž. "Já jsem tam šel jen kvůli týmu. A Cassie? Ona se tam prostě objevila, nic mezi námi není. Musíš mi věřit."

Emma se konečně otočila a zadívala se mu přímo do očí. "Musím? To je zajímavé, protože věřit někomu, kdo mi lže, není zrovna snadné." Její hlas byl ledový.

Marek sklopil oči. "Já vím, že jsem to zpackal. Mrzí mě to. Ale nechci, aby to mezi námi skončilo takhle. Prosím, můžeme si promluvit někde v soukromí? Jen my dva."

Emma zavřela skříňku a přehodila si batoh přes rameno. "Myslíš jen my dva? Neříkal jsi náhodou, že máš hodně práce? Nemám čas na další výmluvy."

Chtěla odejít, ale Marek ji jemně chytil za paži. "Emmo, prosím," naléhal. "Po škole v naší restauraci, v pět. Budu tam a chci to všechno vysvětlit. Dej mi šanci."

Emma na něj chvíli zírala, jako by se snažila rozhodnout, jestli to vůbec stojí za to. Nakonec vytrhla ruku z jeho sevření a bez jediného slova odešla na hodinu.

                   Mark zůstal stát u skříněk a sledoval ji, jak mizí v davu studentů.

 

***************************************

„Když se všechno vzdaluje, zbývá ti jen rozhodnout, jestli se rozběhneš zpět… nebo to necháš odejít.
Co si vybere Emma?
Pokračování v kapitole 4 už ve středu 9.07. 

****************************************

Děkuju každému, kdo čte příběh Emmy. Vaše podpora pro mě znamená svět. Pokud se vám příběh líbí, budu moc ráda za srdíčko, komentář nebo sdílení. ????