Podzimní ticho - Kapitola 4 Specialisti v oboru

         

           Kapitola 4 - Specialisti v oboru

 

Emma odcházela do třídy a její kamarádky Lucy a Mia zůstaly stát u skříněk, mlčky na sebe pohlédly, zatímco Mark zůstával na místě s výrazem plným zmatku. Mia se po chvíli odhodlala tiše promluvit: „Hele, Marku... Emma je teď trochu podrážděná. Má toho hodně – škola, ta její nemoc, a navíc rodiče. Zvažují, že se přestěhují do Virginie. Její táta tam má šanci na dobrou práci, a Emma by měla lepší lékařskou péči."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mark ztuhl a pomalu se na Miu otočil. „Emma se bude stěhovat? Jak to? Kdy?" Jeho hlas byl zoufalý, přeskakoval.

Mia si povzdechla. „Emma ti nic neřekla? Ví to už nějakou dobu. Kvůli tomu se hodně pohádala s rodiči. Několik dní nevycházela z pokoje, úplně se uzavřela do sebe. Proto jsme jí teď řekly, že je čas, aby si užívala života, dokud tady ještě je. A chtěly jsme ji dostat ven, rozptýlit ji."

Markovi se točila hlava. Cítil tíhu každého slova. Najednou mu začalo docházet, proč byla Emma poslední dobou tak podrážděná, proč se zdála být naštvaná a odtažitá. Najednou si to všechno spojil. „Chtěla se mnou trávit čas, dokud tady ještě je..." zašeptal si sám pro sebe. Žaludek se mu stáhl. „Jsem debil. Tohle jsem nechtěl."

Pak zvedl oči k Mie a Lucy. „Můžete jí, prosím, vyřídit, aby za mnou po škole přišla? Budu na ni čekat v té restauraci. Ona ví, kde to je. Prosím."

Lucy a Mia jen přikývly, zatímco Mark se otočil a odešel směrem k východu. Jejich pohledy ho tiše doprovázely, když mizel z dohledu.

Mark prošel školními dveřmi a cítil, jak se mu myšlenky honí hlavou. Najednou ho na parkovišti zastavil John, kapitán fotbalového týmu.

 

 

 

„Hej, Marku! Můžem si promluvit na pět minut?" zavolal na něj.

Mark na něj unaveně pohlédl. „Promiň, Johne, ale teď vážně není chvíle. Mám něco, co musím zařídit."

John se ale nevzdal a vstoupil mu do cesty. „Marku, je to důležité. Hlavně pro tebe."

Mark se zastavil a podíval se na něj. „O co jde?"

 

John si povzdechl. „Jde o to, že odjíždím pryč z města a už se nevrátím. Náš tým nemůže zůstat bez kapitána. Chci, abys převzal mou pozici." 

Mark na něj zíral, zaskočený. „O čem to mluvíš? Jak jako odjíždíš pryč? Máme před sebou důležitý zápas!" Jeho hlas byl plný frustrace.

John se ho pokusil uklidnit. „Poslouchej, kámo. Dostal jsem šanci odjet za Lennie, svojí holkou, do Asie. Dostala mě na školu a pak na univerzitu. Po pěti letech vztahu na dálku si zasloužíme být spolu. Chápeš to, ne? Vidět se jednou za rok, zbytek času si jen psát? Teď mám možnost s ní žít. To nemůžu promarnit."

Mark pokrčil rameny, ale bylo na něm vidět, že ho situace vykolejila. „A co náš tým? Co kluci? Co zápas?"

John se usmál. „Právě proto jsem tě chtěl jmenovat kapitánem. Kluci tě respektují a věří ti. Jsi nejlepší volba. Navíc ti to pomůže, až budeš žádat o přijetí na univerzitu. Co na to říkáš?"

Mark byl ohromený. Potřeboval chvíli na zpracování. „Já... nevím, co říct," přiznal nakonec.

„Tak si to promysli," řekl John a poklepal ho na rameno. „Ale musíš se rozhodnout brzy. Před odjezdem tě oficiálně představím jako kapitána."

Mark přikývl, ale jeho myšlenky už směřovaly jinam. Emma, její nemoc, stěhování... A teď ještě tohle ...

************************

 

Emma seděla ve třídě na své oblíbené hodině biologie. Byla soustředěná, připravená a věřila si. Test, který měli psát, pro ni nepředstavoval žádný problém – strávila večery učením a cítila se klidná.

Mia, sedící přímo za ní, se však zdála být rozptýlená. Uprostřed testu jemně poklepala Emmu na rameno, a když se Emma otočila, nenápadně jí podstrčila složený papírek. Emma na ni nechápavě zamrkala, ale Mia jí ukázala, aby si ho přečetla.

Emma si povzdechla, rozložila papírek pod lavicí a četla:

„Emm, Mark je nešťastný, opravdu. Poprosil nás, abychom ti vyřídily, že tě čeká v 17:00 ve vaší restauraci. Hele, na ty naše nákupy můžeme jít příště, ale myslím si, že bys ho měla vyslechnout."

Emma se zamračila a otočila se na Miu, která se na ni usmála tím svým klasickým, bezelstným úsměvem. Emma si přitiskla papírek zpátky na lavici a v duchu si povzdychla. „Mark a jeho nešťastný výraz," pomyslela si ironicky, zatímco se snažila znovu soustředit na test.

„Třído, čas vypršel!" oznámila paní učitelka Higginsová rozhodně. „Prosím, odevzdejte testy dopředu."

Emma vstala, odnesla svou písemku na katedru a usmívala se – byla si jistá, že test zvládla. Paní Higginsová si vzala její práci, podívala se na ni a přívětivě se usmála. „Jak se cítíš, Emmo?" zeptala se.

Emma si v duchu povzdechla, protože už byla unavená z podobných otázek, ale nahlas odpověděla: „Mám se fajn, paní Higginsová."

Učitelka ji pozorovala s pochopením a dodala: „To jsem ráda. Kdybys něco potřebovala, jsem tu pro tebe."  Emma se na ni slabě pousmála. „Děkuju," odpověděla a zamířila zpět ke své lavici. V hlavě jí však stále zněla Miina slova o Markovi. Bylo jí jasné, že dnešní odpoledne nebude klidné.

*******************************

Mezitím u rodičů Emmy panovala napjatá atmosféra. Emmin otec, William, seděl u stolu s hrníčkem kávy, zatímco její matka, Sára, nervózně přecházela po obývacím pokoji. Očekávali příchod odborníků z klinické studie, kterou společně probírali už několik týdnů.

„Myslíš, že to bude dobré rozhodnutí?" zeptala se Sára tiše, zastavila se a upřela na Williama pohled plný obav.

William se opřel do židle a povzdechl si. „Chci věřit, že ano. Emma potřebuje šanci. Tihle lidé jsou nejlepší ve svém oboru. Pokud někdo může pomoct, tak oni."

Dřív než Sára stačila něco dodat, ozvalo se zaklepání na dveře. William vstal, rychle je otevřel a přivítal dva hosty – doktora Millera, specialistu na onkologické studie, a jeho kolegyni, doktorku Chenovou, která se specializovala na léčbu mladistvých pacientů.

Dobrý den, pane a paní Walkerovi," pozdravil doktor Miller zdvořile a podal každému z nich ruku. „Děkujeme, že jste si na nás udělali čas. Rádi bychom s vámi probrali možnosti léčby vaší dcery."

„Děkujeme, že jste přišli," odpověděla Sára, zatímco je vedla do obývacího pokoje.

Všichni se posadili a doktor Miller otevřel svůj laptop. „Emma je mladá a silná. Máme klinickou studii, která testuje nový druh chemoterapie kombinovaný s cílenou biologickou léčbou. U některých pacientů jejího věku jsme zaznamenali velké zlepšení, ale musím být upřímný – léčba je náročná."

Sára ztuhla. „Myslíte tím vedlejší účinky?" zeptala se tiše.

 

„Ano," přikývla doktorka Chenová. „Emma by potřebovala pravidelné sledování a časté návštěvy kliniky. Možná by bylo lepší, kdybyste se přestěhovali blíž k našemu centru nebo někam, kde by měla přístup ke špičkové péči. Virginia, o které jste se zmiňovali, by mohla být dobrou volbou."

William si promnul čelo. „Emma o tom nechce ani slyšet. Už jen nápad na přestěhování ji rozčílil. Má tady své přátele, svůj život." „Chápu," přikývl doktor Miller. „Ale je důležité, abyste s ní o tom mluvili. Mladí pacienti často odmítají změny, protože se bojí neznámého. Můžeme vám poskytnout materiály, které by jí mohly pomoct situaci lépe pochopit."

Sára se podívala na Williama a pronesla rozhodným tónem: „Uděláme pro ni, co bude potřeba. I kdyby to znamenalo začít znovu na jiném místě."

Doktor Miller podal Sáře brožuru a řekl: „Rozumím, paní Walkerová. Budeme vám po celou dobu k dispozici. A pokud budete mít jakékoli otázky, neváhejte se na nás obrátit." Setkání pokračovalo další hodinu, během níž rodiče získali detailní informace o léčbě i o podmínkách klinické studie. I když cítili naději, oba si uvědomovali, že rozhodnutí, které je čeká, nebude snadné.

****************************

Ve školní jídelně panoval obvyklý ruch – studenti seděli u stolů, smáli se a povídali si. Emma se ale cítila jinak. Místo toho, aby si vystála frontu na jídlo, schovala si věci do batohu a potichu vyklouzla ven na chodbu. Dnes neměla náladu na společnost ani na typické školní jídlo. Cítila se unavená a potřebovala klid. Její kroky ji zavedly do její oblíbené kavárny, která byla asi sedm minut chůze od školy. Malá, útulná místnost ji vždy dokázala uklidnit. Dveře s jemným cinknutím zvonku oznámily její příchod a známá baristka za pultem, mladá žena s přívětivým úsměvem, ji okamžitě poznala. „Ahoj, Emmo! Karamelové latté jako obvykle?" zavolala na ni.

Emma se usmála a přikývla. „Jo, díky," odpověděla tiše.

Vybrala si stoleček vzadu u okna, kde bylo nejvíc soukromí. Usadila se na pohodlnou dřevěnou židli a dívala se ven na podzimní krajinu. Stromy ztrácely listí, které se pomalu snášelo k zemi. Byl to uklidňující pohled, ale uvnitř cítila neklid.

 

„Proč mě tohle všechno potkalo?" pomyslela si, zatímco sledovala, jak pár lidí prochází ulicí. Neměla hlad, dokonce ani pomyšlení na jídlo. Chemoterapie jí vzala chuť k jídlu a časté nevolnosti jí připomínaly, že její tělo bojuje na všech frontách. Přesto věděla, že to nemůže nikomu říct. Nechtěla děsit rodiče ani přátele.

Po chvíli přemýšlení se před ní objevila baristka s jejím latté. „Tady to máš, Emmo. Užij si to," řekla s úsměvem a postavila hrnek na stůl.

„Děkuju," zamumlala Emma a znovu se zahleděla z okna. Nevěděla, co si má počít. Myšlenky jí těkaly od nemoci, přes školu, až k Markovi. Stále nevěděla, jestli za ním má jít, jak jí doporučila Mia. Byla unavená z rozhodování a z toho, jak ji každý tahal na jinou stranu. 

 

Když znovu sklopila pohled na svůj hrnek, náhle vedle sebe zaslechla známý hlas. „Ahoj, Emm."

Zvedla hlavu a spatřila Alexe, jak stojí vedle jejího stolu. Na tváři měl ten svůj typický přívětivý úsměv. Emma na něj zůstala chvíli překvapeně zírat, jako by právě spatřila přízrak. „Alexi? Co ty tady?" zeptala se trochu nervózně.

„Měl jsem chuť na kávu, tak jsem se zastavil," odpověděl klidně. „Ale nečekal jsem, že tě tu potkám."

Emma sklonila pohled a pousmála se. „No, asi mám slabost pro karamelové latté," odvětila lehce sarkasticky, aby zamaskovala rozpaky.

„To bych neřekl," usmál se Alex a ukázal na židli naproti ní. „Můžu si přisednout?"

Emma chvíli váhala, ale pak přikývla. „Jasně, klidně si sedni."

Alex se opřel o židli a jeho výraz zůstal jemný, ale vážný. „Emmo, nejsme si úplně cizí. Všiml jsem si, že ses změnila. Ne jen fyzicky, ale i tím, jak se chováš. Když jsme spolu dřív mluvili, byla jsi plná energie, tvůj smích byl nakažlivý. Ale teď... je v tobě tolik tichého boje, který není možné přehlédnout. Nechci ti ubližovat ani tě rozebírat, ale chci, abys věděla, že nejsem slepý."

Emma sklopila pohled k hrnku s kávou a sevřela ho pevněji, jako by hledala oporu. „Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila," řekla tiše, „protože mám pocit, že to nikdo nechápe. Doktoři se mnou mluví jako s pacientem, rodiče jako s dítětem. Přátelé se snaží být milí, ale většina z nich se mi vyhýbá. A teď ty..."

Alex ji přerušil jemným tónem. „Já se tě nechci ptát proto, abych tě soudil, Emm. Chci to vědět, abych ti mohl pomoct. Protože na tom, čím procházíš, nezáleží jen to, co ti doktoři říkají. Důležité je i to, co cítíš ty. Jak vnímáš sebe samu a co si myslíš, že zvládneš."

Emma si povzdychla a odložila hrnek. Zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. „Mám rakovinu," řekla s pevným hlasem, i když uvnitř cítila, jak se jí sevřelo hrdlo. „Diagnostikovali mi ji před rokem. Léčba... no, není lehká. Někdy mám pocit, že zabíjí mě víc než tu nemoc."

Alex přikývl, jako by její slova potvrzovala jeho podezření. „Emmo, to, že o tom mluvíš, je už samo o sobě důležité. Nemůžeš si to všechno nechat pro sebe. Je to jako nosit těžký kámen na zádech – někdo ti ho musí pomoct nést."

Emma na okamžik zavřela oči a pak mu věnovala nepatrný úsměv. „Možná máš pravdu. Ale pořád je to těžké. Chci být normální. Chci... chci mít život. Ne tenhle chaos."

Alex jemně stiskl její ruku, kterou ještě stále držel. „A to je přesně to, co si zasloužíš, Emmo. Život. Plnohodnotný, i když to teď možná vypadá, že je všechno černé. Nejsem tu proto, abych tě litoval, ale abych tě podpořil. Ať už budeš potřebovat cokoliv – někoho, kdo tě vyslechne, nebo prostě kámoše, co tě vytáhne ven a připomene ti, jaký je svět krásný." 

Emma cítila, jak se jí do očí tlačí slzy, ale nepustila je. Místo toho se usmála. „Díky, Alexi. Opravdu to znamená hodně."

„Kdykoliv, Emm. A teď, co kdybychom si dali něco sladkého k té kávě? Řekni, co máš nejradši," zkusil Alex odlehčit situaci a usmál se na ni s hravou jiskrou v očích.

Emma se zasmála, poprvé za celý den bez tíhy na hrudi. „Možná bych si dala nějaký koláč. Co říkáš na borůvkový?"

„Borůvkový zní perfektně," přikývl Alex a mávl na baristku, aby objednal dva kousky. V ten moment se Emma cítila alespoň na chvíli, jako by všechny její starosti byly někde daleko..

 

*****************************************************************

„Emma stojí na prahu rozhodnutí, které může změnit celý její život. Ale je připravena slyšet pravdu, kterou před ní rodiče tajili?“

 

• ????  „Pokud právě bojuješ, jsi silnější, než si myslíš. A děkuju, že čteš.“).

 

V příští kapitole:
✔️ Rodiče, kteří se rozhodují za Emmu
✔️ Rozhovor, který bolí
✔️ Mark… a jedna nečekaná návštěva

Připravte se na 5. kapitolu – už v sobotu 12.07. 2025