Podzimní ticho / Kapitola 7 - Klubovna tajemství

                                     

                     

              Kapitola 7 - Klubovna tajemství

 

Alex zůstal stát chvíli před klubovnou, než se rozhodl vejít. Cítil, jak v něm roste zvědavost, ale zároveň i napětí. „Co když Mark není sám?" pomyslel si, když si všiml, jak se do klubovny trousí stále víc lidí. Někteří se smějí, jiní vedou tichý rozhovor. Něco v jeho feelingu mu říkalo, že to nebude jen obyčejná párty.

Vstoupil dovnitř a okamžitě byl vtažen do husté atmosféry. Lidé postávali u stolu s alkoholem, cigaretami, objevovali se zvuky směšných debat a trochu chaosu. Alex se opatrně rozhlédl, a to co uviděl, ho nijak nepřekvapilo. Byli tam kluci z fotbalového týmu, někteří z nich včera večer byli na zápase, a dokonce i pár roztleskávaček. Kolem se nesl vůně trávy.

Alex si nebyl jistý, co přesně tu hledá, ale rozhodně nechtěl být součástí toho chaosu. Chtěl jen zjistit, jestli je tu Mark.

Přistoupil k jedné z osob, kterou znal, a zeptal se, „Kde je Mark?"

„Mark? Jo, sedí v rohu, jak jinak," odpověděl jeden z kluků s úsměvem, který měl v očích něco, co naznačovalo, že v tuto chvíli není zrovna v nejlepší kondici.

Alex se tedy vydal tím směrem. O několik kroků dál si všiml Marka. Byl tam, obklopený skupinkou kluků, kteří ho evidentně nějakým způsobem oslavovali. Mark, který seděl v křesle s úsměvem, působil jako v jiném světě.

Alex k němu přistoupil. Mark se na něj podíval s lehce zaskočeným výrazem, jako by úplně nečekal, že ho někdo přijde kontrolovat.

„Co tu děláš?" zeptal se Mark, jeho tón byl lehce naštvaný, ale zároveň překvapený.

„Chtěl jsem se podívat, co se děje..." odpověděl Alex klidně. „Myslel jsem, že dneska máš nějaké rodinné záležitosti..." jeho hlas se nevyhnutelně změnil na výsměch. „Jsi tak zfetovaný, že ani nevíš, komu píšeš. Tu SMS jsi poslal i mě a i  Emmě." Alex se na Marka podíval, čekal, co odpoví.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Mark se na něj podíval s výrazem, který Alex dobře znal – to odtažité, ignorantské gesto, které se v jeho očích míchalo s nervozitou. „Co tím chceš říct?" odpověděl Mark, stále s úsměvem, ale jeho oči neskrývaly zmatek.

„Proč to děláš?" pokračoval Alex, jeho hlas se změnil v tichý, ale tvrdý tón. „Proč se tohle všechno děje, Marku? Zahráváš si s Emmou, lžeš jí a teď si ani nejsi schopný udržet svoje vlastní lži."

 

Mark zavrtěl hlavou, oči se mu zatvářily chladně. „Jsi mimo, Alex. Nechápeš, že některé věci prostě vyžadují, abys byl... bad boy?" Mark se krátce zasmál, ale bylo to prázdné a bolestné. „Smíř se s tím jak to funguje  a nestarej se do mých věcí "

Alex se na chvíli odmlčel a pak tiše řekl: „Ne, Marku. To je přesně to, co nechci být. A nemůžu se smířit s tím, že ničíš Emmu jen kvůli tvým problémům."

Mark se na něj podíval s výrazem, který by mohl být vztekem nebo nezájmem. „Ty to prostě nechápeš," řekl Mark a pak se obrátil zpět ke své skupince. Jeho oči se znovu naplnily tou ledovou odtažitostí.

Alex, i když věděl, že Mark nezmění názor, se rozhodl nevstupovat do této hry. Otočil se a bez dalších slov zamířil ke dveřím. Cítil, jak mu v hlavě zní všechno, co právě prožil, ale už mu nezbývalo nic jiného než jít dál.

Mark zůstal stát, a i když věděl, že Alexova slova byla pravda, cítil, že teď už je příliš pozdě.

**************************************************

Emma se ráno probudila později než obvykle. Byla sobota, takže nemusela spěchat do školy. Sice byla ještě celkem unavená, ale cítila, jak se její tělo znovu ozývá. Po chvíli se najednou ozvalo znepokojivé pnutí v žaludku, a než stihla zareagovat, běžela rychle do koupelny. Srdce jí bilo rychleji, cítila se slabě a žaludek se jí začal obracet.

„Bože, ať už to skončí," zašeptala si pro sebe, jak se sklonila nad záchod.

Po chvíli zvracení se trochu uklidnila. Umyla si obličej, vyčistila zuby a ještě si na chvíli lehla zpátky do postele. Neměla sílu na nic, cítila, jak jí celé tělo protestuje.

Vzala telefon a podívala se na zprávy. Žádné zprávy od Marka. „To bude vážné," pomyslela si. „Proč se neozval?"

Zatímco přemýšlela, zda napsat Markovi, nebo raději ne, najednou jí přišla zpráva od Becky: „Nazdárek kočko, hele bylo by lépe, bohužel mám směnu dneska, je nával lidí a Jane tu nemůže být sama, ale jinak to jde a co ty? Užíváš víkend? :)"

Emma se zasmála a napsala zpět: „No ani moc ne, ležím ještě v posteli a nějak jsem tuhá. Potřebuju nakopnout, nemáme tam ještě latte se šlehačkou? Že bych se stavila na menší pokec?"

Becky odpověděla rychle: „Anoo, to máme, tak přijď! :) Čekáme tě!"

Emma se usmála a odpověděla: „Okej, za chvilku jsem tam."

Rychle se oblékla a vyrazila ven. Její maminka byla v kuchyni a právě dělala vánoční ozdoby. Pozdravila Emmu, když ji uviděla připravenou na odchod.

„Kampak máš namířeno takhle po ránu?" zeptala se jí.

Emma se zamračila a trochu překvapeně odpověděla: „Ach mami, fakt musím říkat, kam jdu?"

„Ano, Emmo, něco jsme si řekli. Při posledním večírku jsi skončila v nemocnici..." Máma se na ní podívala vážně. „Pokud se chystáš na nějaký večírek, musím ti říct, že tě tam nepustím."

Emma se rozesmála. „Mami! Fakt se nechystám na žádný večírek, jo? Takže buď v klidu... Chci jen navštívit holky z kavárny. Mají dneska směnu, tak si půjdu na latte se šlehačkou."

 

Emma se zasmála a rychle se přemístila ke dveřím. „Neboj, mami, není to nic vážného," řekla a chystala se jít. Ale než stačila otevřít, její maminka ji ještě zavolala.

„Počkej, Emmo. Chci ti něco říct. Tátu tady dneska nemáme, je na služební cestě, vrátí se zítra večer. Takže tu jsem jenom já, jestli budeš něco potřebovat," řekla její maminka s jemným úsměvem, jak se postavila ke stolu a upravila nějaké papíry.

 

Emma se zamračila. „Aha, takže táta je zase pryč. Chápu." Snažila se ve tváři udržet nadhled, ale ve skutečnosti jí ten pocit nějak neseděl. Už několik dní měla pocit, že její rodiče mezi sebou něco tají. Maminka byla tichá, táta byl stále na služebních cestách, a Emma měla stále více pocit, že se jí jejich vztah v poslední době nějak vytrácel. Něco bylo jinak.

„Je to asi tak lepší pro tebe, viď?" pokračovala maminka, jak si všimla její reakce. „Až se vrátí, promluvíte si, jasné?"

Emma jen přikývla, ale v jejích očích se objevila otázka. „Já vím, že je všechno v pohodě. Jen se občas cítím, jako bych byla... nevím... trochu mimo."

„Je to v pořádku, miláčku. Každý z nás někdy potřebuje trochu prostoru," usmála se maminka a vzala ji za ruku. „Pamatuj, že pokud se cítíš nejistá, neboj se nám říct, co ti vadí. Tvoje zdraví je pro nás všechno."

Emma přikývla a vydala se směrem k vchodovým dveřím. „Jo, mami, díky. Jdu jen pro to kafe a trochu si odpočinu."

„Měj se krásně, ať se ti to vydaří," mávla maminka a dodala: „A nezapomeň, zítra se uvidíme. Ať to nebude zas nějaký překvápko, když nebudeš doma."

Emma se usmála a v duchu si přitom uvědomila, že mezi jejími rodiči stále něco visí ve vzduchu. Možná by to měla jednou pro vždy zjistit, ale teď ji to na chvíli přestalo zajímat. Místo toho se vydala ven na čerstvý vzduch.

Když dorazila do kavárny, Becky ji už čekala s vděčným úsměvem. „Konečně!" zvolala, když Emma vešla dovnitř. 

„Já vím," odpověděla Emma s úsměvem, ale stále přemýšlela o slovech své matky. Pochopila, že by měla na chvíli zapomenout na problémy doma a soustředit se na to, co ji obklopuje tady a teď. „Ráda jsem zpátky. Dáme si kafe a trochu pokecáme, co?"

Becky ji zavedla k volnému stolu a rychle objednala oblíbené latte se šlehačkou. Emma si sedla, ale její mysl neustále bloudila. Mark byl stále v její hlavě. To ticho mezi nimi ji trápilo a pocit, že něco není v pořádku, ji neustále tížil.

Když k ní přistoupila další kolegyně a nabídla jí čerstvé perníčky, Emma se na chvíli pousmála. Ale věděla, že toto všechno je jen malý únik z reality. Její vztah s Markem, její zdraví, problémy doma – to všechno si bude muset vyřešit.

Po chvíli se Becky zeptala : „Tak co, Emmo? Jak jde škola? A co Mark? Slyšela jsem, že to mezi vámi poslední dobou není nejlepší. Co se děje?"

Emma se zamračila. „To je těžké. Mark se teď chová nějak jinak. Asi je to tím, že jsem nemocná. Ale neříká mi nic... a já nevím, co si o tom mám myslet."

Becky se zamyslela. „Víš, já bych ti ráda řekla, že to je jen dočasné, ale co když to není jen tohle? Co když potřebuješ trochu času na sebe? Mark by měl vědět, že si zasloužíš někoho, kdo tě bude mít rád takovou, jaká jsi. A pokud si to neuvědomí, pak ti nebude stačit."

Emma si povzdechla. „Já vím, že máš pravdu. Ale není to tak snadné. Mám toho hodně na mysli... a mezi námi to asi není jen o tom, že jsem nemocná."

Becky ji chápavě pohlédla a poté zaměřila rozhovor na něco veselějšího. „Pojďme se teď soustředit na něco jiného. Pojď si odpočinout. S Markem si promluvíš, až na to budeš připravená."

Emma přikývla. Tento rozhovor ji trošku uklidnil, ale její mysl stále zůstávala na Markovi, otázkách, které ještě neodpověděla, a na dilematech, která ji trápila. Možná by měla začít jednat, ale věděla, že se musí rozhodnout, jakým směrem se její život vydá.

Dnes to nebyl den, kdy by našla odpovědi, ale byl to den, kdy udělala první krok směrem k tomu, aby se pustila do hledání těch odpovědí.

Emma seděla v kavárně, poklidně usrkávala latte se šlehačkou a snažila se vypustit všechny zbytečné myšlenky z hlavy. Becky se ji stále ptala na školu a další věci, ale Emma měla pocit, že její mysl byla někde úplně jinde.

 

"Tak co, jak to dneska vidíš?" zeptala se Becky, když viděla, že Emma je trochu nepřítomná.

Emma se na ni podívala, ale hned se vrátila ke své hromadě myšlenek. "Mám pocit, že všechno, co se kolem mě děje, je nějaké zmatené," řekla nakonec. "Myslela jsem, že vztah s Markem bude nějaký stabilní, ale teď nevím, co mám dělat. Je tu nějaká vzdálenost mezi námi a... bojím se, že mi něco tají."

Becky se zamračila. "Myslíš, že se něco děje? Nebo že ti něco zatajil?"

Emma si povzdechla. "Nejsem si jistá. Někdy mám pocit, že mi lže, ale nechci ho obviňovat. A ještě víc se bojím, že kdybych ho konfrontovala, všechno to jen zhorším. Mám strach, že tohle všechno skončí nějak špatně."

Becky ji pevně chytla za ruku. "Není to snadné, Emmo. Ale víš co? Jestli něco cítíš, je to pravděpodobně pravda. A jestli to není v pořádku, pak je lepší se o tom bavit než se skrývat."

Emma zavřela oči a vzdychla. "Vím, že máš pravdu. Ale pořád mám pocit, že nejsem připravená na to, co všechno by to mohlo znamenat."

Becky se usmála. "No jo, to je vždycky těžké. Ale víš, že tu pro tebe budu, ať se stane cokoliv. A pokud potřebuješ někoho, kdo ti pomůže, nebo tě podpoří, klidně se na mě obrať."

Emma na ni pohlédla s vděčností. "Děkuju, Becky. Tvoje slova mi pomáhají, víš?"

Becky se usmála a s úsměvem zvedla svůj hrníček. "Na to tu přece jsme, ne?"

V ten okamžik se ozval zvuk, jak někdo vešel do kavárny, a obě se otočily k novému zákazníkovi. Emma ztuhla, když viděla, že to je Mark. Stál u dveří a jeho oči se na chvíli setkaly s jejími, než se sklonil a šel k pultu. Emma se snažila ignorovat jeho přítomnost, ale její srdce začalo bít rychleji.

 

Becky si všimla její reakce. "Tak, to je zajímavé," poznamenala, když pozorovala Emmu.

Emma se na ni podívala a poté vzdychla. "To je on," řekla tiše. "Mám pocit, že musím s ním mluvit. Ale nevím, jestli jsem na to připravená."

Becky jí stiskla ruku. "Přemýšlej, co chceš. Tohle je tvoje rozhodnutí."

Emma se nakonec zhluboka nadechla, postavila se a zamířila k Markovi.  On se otočil a pohledl na ni.

 

 Když si všiml, že se k němu blíží, otočil se a usmál se, ale Emma si všimla, že jeho úsměv byl spíše nervózní než upřímný.

„Ahoj," řekla tiše, ale její hlas zněl trochu váhavě.

„Ahoj," odpověděl Mark, když se podíval na Emmu. V jeho očích byla vidět jistá vzdálenost, kterou předtím neměl. „Co se děje?"

 

Emma si povzdechla. „Chtěla jsem s tebou mluvit. Cítím, že mezi námi něco není v pořádku. Mám pocit, že mi něco tajíš. A já... chci vědět, co se děje."

Mark se na ni podíval a chvíli mlčel, než odpověděl. „Emmo, já opravdu nemám čas na řešení nějakých osobních problémů teď," řekl, jeho tón byl chladný, jakýsi defenzivní. „Mám hodně na práci, školu, tréninky... zápas, rodina, povinnosti. Teď se musím soustředit na tohle, jestli chceš, abych byl připravený na zápas. A taky mám rodinu, o kterou se musím postarat."

Emma cítila, jak jí ztuhnul dech. „Takže... teď už se na mě nemáš čas?" zeptala se s úšklebkem, i když jí to bylo bolestné.

„Nechci tě zklamat," řekl Mark, „ale teď prostě není čas na nic jiného. Když se to trochu zlepší, tak se můžeme zase vidět a promluvit si, ale teď musím být soustředěný na jiné věci."

Emma se cítila, jako by ji zasáhl studený vánek. „Rozumím," odpověděla, i když její slova vyzněla prázdně. „Pokud to takhle chceš, tak v pořádku."

Mark se na ni podíval s určitým náznakem výčitek, ale zároveň s nádechem úlevy. „Díky za pochopení. Uvidíme se, až to bude lepší, Emmo."

Emma se otočila a pomalu odešla zpátky k Becky. Cítila, jak se v ní zvedá vlna smutku a zklamání, ale zároveň věděla, že teď není nic, co by mohla změnit.

Becky ji sledovala, jak se vrací k jejímu stolu, a viděla, že Emma vypadá zmateně a trochu smutně. „Co se stalo?" zeptala se opatrně.

„Je to složité," řekla Emma tiše, sedla si zpátky a podívala se na Becky. „Mark mi řekl, že teď na nic jiného nemá čas. Musí se soustředit na zápas a rodinu. A až se to trochu zlepší, tak se prý uvidíme."

Becky ji pohladila po ruce. „To je těžké, Emmo. Ale pokud ti říká, že musí řešit svoje věci, může to znamenat, že prostě teď nemá kapacitu na další věci. Možná je to taky jeho způsob, jak tě chránit před tím, co se děje."

Emma se smutně usmála. „Možná. Ale nechci být jen někdo, kdo čeká na to, až se mu uvolní čas. Chtěla jsem vědět, co se děje, a on mi to neřekl."

„Myslím, že tě má rád, Emmo," řekla Becky tiše. „Ale taky má svoje problémy. A někdy je těžké sdílet všechno, co máme v srdci."

Emma se na ni podívala a jemně přikývla. „Možná máš pravdu. Ale teď nevím, co dělat dál. Mám pocit, že se to všechno zhoršuje."

Becky ji znovu pohladila po ruce. „Nenech se tím zničit. Jsem tu pro tebe, a to je to nejdůležitější. Co bude dál, ukáže čas."

Emma se zhluboka nadechla. „Máš pravdu. Asi teď musím soustředit na sebe. A na svoje zdraví."

**************************************

Když se tajemství začnou odhalovat, není cesta zpět. Emma stojí před nejtěžší volbou svého života, Mark čelí svým démonům a Alex bojuje, aby neztratil to, na čem mu nejvíc záleží. Co všechno může změnit jediná pravda? Připravte se na kapitolu plnou zvratů, emocí a rozhodnutí, která zanechají stopu. 

 

Další díl už brzy , děkuji že čtete.