Ve stínu ztráty- Kapitola 13

Kapitola 13: Rodinný výlet

Měl to být jeden z nejlepších dnů, jaké jsem si od Katiiny smrti dovolila vědomě prožít. Mým záměrem bylo nic neřešit a prostě se konečně trochu uvolnit. Ovšem to se snáz řekne, než udělá. Možná se vám to bude zdát divné, ale tentokrát výjimečně nebyl ten problém ve mně. Byla to máma, kdo byl už od rána z něčeho nervózní, a přitom se původně těšila stejně bláznivě jako já. Nevěděla jsem, co se děje, ačkoli táta zřejmě ano, protože se nijak nevyptával a prostě se ji snažil rozveselit. Je to docela legrační, když si uvědomím, že celý ten výlet byl původně naplánován, abych já přišla na jiné myšlenky, a nakonec je to máma kdo potřebuje povzbudit. Co se stalo jsem se však měla dozvědět až o mnoho hodin později.

Budova interaktivního muzea byla na první pohled prostě jen nudná stavba s cihlovou fasádou nedaleko pravého břehu Labe. Jediným oživením byl velký zlatý nápis CHOCOVESRUM a jakési ozdobné vyřezávané sloupoví. Toho už jste si nemohli nevšimnout. Stejně jako jsem nemohla říct, že by byla nuda uvnitř. Ne ani náhodou. Pokud máte rádi čokoládu, tohle by vás prostě muselo bavit. Já například až dosud netušila, že by její výroba mohla být tak fascinující.

Všechno začíná v tropech sklizní kakaových bobů a jejich následným sušením na slunci. Po usušení farmáři kakaové boby prodávají odběratelům a ti je zasílají do celého světa. V továrně se následně očistí, praží a melou. Vznikne tzv. kakaová hmota, která obsahuje kakaové máslo a kakaový prášek. Kakaová hmota se dále míchá s dalšími ingrediencemi, cukrem, mlékem, vanilkou atd. Vzniklá směs se konšuje – dlouze míchá a zahřívá, což dodá výslednou chuť a strukturu. Nakonec se tekutá čokoláda vlévá do forem a nechá ztuhnout. Pak už ji stačí jen zabalit a hurá s ní do obchodů.

„Vidíte? Je to vlastně docela snadné,“ řekla mi průvodkyně poté, co jsem si sama část toho procesu vyzkoušela, přičemž jsem děkovala své vlastní prozřetelnosti, že jsem si pro dnešní den svázala vlasy do drdolu. Přijít o skalp, když by se vám zapletli do míchacího stroje, je něco, co vážně nechcete. Možná proto měla většina zaměstnanců ve výrobně ty směšné bílé čepičky.

„To musí být práce snů,“ poznamenala jsem o něco později sledujíc, jak si máma s tátou také odlévají svou vlastní čokoládovou tyčinku.

„Abych byla upřímná, já ve skutečnosti čokoládu nesnáším. Víte, člověk si za ta léta na ni vypěstuje alergii. Teď pokud nemáte nějaké otázky, půjdeme dál. Zatímco vaše výtvory tuhnou, ukážu vám ještě něco z historie.“ (1)

Výklad, jež následoval mě nadchl asi stejně jako pondělní budík. Pravděpodobně za to mohl ten tón hlasu – něco mezi uspávačem hadů a automatickým hlášením na nádraží – který mi silně připomínal profesora Binnse z Harryho Pottera. Rozdíl by se našel snad pouze v tom, že černovlasá průvodkyně rozhodně nebyla duch, i když do důchodu už taktéž neměla daleko. Anebo za to mohl můj celoživotní odpor k dějepisu a historii obecně. Fakt, že jsem z něj málem propadla poté, co jsem si spletla Karla Velikého s Karlem Lagerfeldem, podle mě mluví za všechno. Jeden sjednocoval Evropu, druhý módní přehlídky. Ještě že jsem se stala nakladatelkou a ne historičkou.

Nic z toho mi ovšem nedokázalo zabránit v tom, abych si na konci celé prohlídky nekoupila pár vzorků domů. Ne nadarmo se říká, že čokoláda je dobrá na nervy a ty moje poslední dobou připomínaly horskou dráhu. Ta trocha čokolády tomu samozřejmě těžko mohla nějak pomoct, ale člověk si to nějak omluvit musí no ne?

„Tak jaký jsem měl nápad?“ zeptal se táta, když jsme o chvíli později vyšli do slunného dne. Na září bylo venku překvapivě teplo. Vlastně ideální počasí na nadcházející podvečerní plavbu.

„Fantaskulózní!“ mrkla jsem na něj s rozpustilým úsměvem malého děvčátka.

„A to znamená co?“

Pokrčila jsem rameny. „O něco víc než fantastické. Jen ta průvodkyně to drobně kazila.“

Gabriela Atwoodová nepromluvila ani slovo od chvíle co jsme od budovy muzea došli k restauraci naproti přes ulici. Nyní mě však obdařila chápavým úsměvem, zřejmě měla na celou věc podobný názor.

Po více než hodinové zastávce v restauraci, která k mé nezměrné úlevě byla úplně obyčejná a bez zbytečně drahého pozlátka všude kolem, jsme se vydali příjemnou procházkou k přístavu. Kolem nás bylo spousta lidí, co si stejně jako mi chtěli užít vyhlídkovou plavbu z jednoho ze tří obrovských terminálů. Většinou se pohybovali zmateně nejistí, kam v tomhle zmatku přesně zamířit. Nás však jako by tahle hektická atmosféra obcházela obloukem. Frank Atwood totiž znal přístav jako své boty, přestože při své práci se pohyboval spíše v jeho nákladní části. Ta, jak jsem věděla byla ještě o mnoho větší. Ne nadarmo se mu také říká německá brána do světa. 

Její rozlohu jsem si měla možnost prohlédnout až z vody poté, co nám byly při nástupu překontrolovány palubní lístky. Stáli jsme u zábradlí a táta nám přitom rukou ukazoval, kde co je. Sklady s kontejnery, distribuční oddělení, místo pro překládku chemikálií či chlazeného nákladu, a nakonec prostory pro údržbu a odstavení lodí. Bylo toho zkrátka hodně.

Zatímco máma po celou tu dobu mlčela, já dělala fotky pro případ, že bych někdy při svém psaní potřebovala podobné místo popsat. Popisy byly vždy má slabina a tohle je alespoň trochu usnadňovalo.

Loď pomalu vyjela z nákladního přístavu do širokého kanálu s výhledem na památky koupající se v záři zapadajícího slunce.

„Nedáme si něco k pití?“ navrhl po chvíli táta.

„Proč ne, mohla bych si dát šampaňské? K romantické plavbě se podle mě hodí,“ odpověděla jsem se zrakem upřeným na drobné vlnky vybíhající od lodi. V duchu jsem se přitom snažila zachytit tlumené odlesky, jež na ně vrhaly slábnoucí paprsky zapadajícího slunce.

„Jistě. Najdeš nám zatím volné místo k sezení, než to přineseme?“

Neochotně jsem odtrhla pohled od krásné scenerie a vydala s k nejméně obsazené části lodi. Kousek ode mě stál mladý muž viditelně bojující s mořskou nemocí. Věnovala jsem mu soucitný úsměv. I když jsem to sama neznala, bylo mi jasné, že si ten člověk plavbu příliš neužívá. S úvahami nad tím, proč si tedy kupoval lístek, jsem rychle obsadila jedno z posledních volných míst hned u okraje horní paluby.

Netrvalo dlouho a rodiče přinesli pití. Pohled na mámin lehce zachmuřený výraz mi připomněl, že stále neznám pravou příčinu její nálady. I přes nevhodnost tohohle místa jsem se rozhodla už déle nečekat. Ta nejistota mi akorát bránila užít si výhled naplno.

„Tak ven s tím mami. Co se děje? Od rána jsi z něčeho viditelně nervózní.“

Po povzbudivém kývnutí ze strany svého manžela si Gabriela dlouze povzdechla: „Stejně by ses to musela dozvědět tak ať to máme za sebou. Víš, má matka, tvoje babička z venkova je nemocná. Doktoři zatím nevědí jistě jak moc vážné to je, každopádně bych za ní potřebovala na pár dní zajet.“

„Tak jeď, v čem je problém?“ zeptala jsem se trochu zmateně.

Ta zpráva jakkoli se vám to může zdát necitelné mě příliš nerozrušila. Na to, jak se máte v podobných situacích cítit neexistují poučky. Každý to prostě vnímá jinak a já babičku zas tak dobře neznala. Viděla jsem ji jen párkrát v dětství, než máma usoudila, že mi její společnost nedělá dobře. Podle všeho byla Barbara Atwoodová trhlá a bláznivá žena, která si o sobě myslela, že je prokletá, protože všichni v jejím okolí umírají vždy v únoru, kdy má narozeniny. Zdá se vám to jako nesmysl? Máma to tvrdila taky, což nakonec vedlo k omezení jejích návštěv.

„Jde o to, že se mi nechce nechávat tě doma samotnou, když máš ty problémy, byť by šlo jen o pár dní. Jenomže táta bude na lodi a abys jela se mnou teď také nepřichází v úvahu.“

V tom měla pravdu. Žádat o volno na několik dní takhle krátce po nástupu kvůli někomu koho vlastně ani neznám, nebyl nejlepší nápad.

„Mami to zvládnu, nedělej si starosti. Jsem přece dospělá,“ pospíšila jsem si s odpovědí, jelikož zbavit se na pár dní mámina dohledu a nemuset nic předstírat, byla v pravdě lákavá vyhlídka. Ona se však stále tvářila pochybovačně, proto jsem rychle pohlédla na tátu s němou prosbou o pomoc v očích. Pochopil okamžitě.

„Vidíš, říkal jsem ti, že bys měla jet. Kromě toho, Sophie nebude sama. Má přece Felixe,“ řekl přesvědčivě a vzal ji za ruku, což těm slovům dodalo ještě větší váhu.

To zabralo. „Tak dobře, ale slib mi, že kdybys mě potřebovala, hned zavoláš.“

„Ano mami slibuju a ty zavolej co je s babičkou prosím,“ požádala jsem, protože se mi zdálo, že je to tak správné. Sice jsem jí nevídala, ale byla to moje rodina. Měla bych vědět co s ní je.

Máma s úsměvem přikývla a v tu chvíli se její nálada náhle změnila. Jako mávnutím kouzelného proutku. Vypadalo to jakoby ji skutečnost, že mě musí nechat doma samotnou trápila víc než zdravotní stav její matky. Já ale věděla, jak to mezi sebou mají, takže jsem to nechala být a raději si užila zbytek plavby. Teď když se konečně vyjasnilo, co se vlastně děje, byla celková atmosféra tak uvolněná, že to působilo až hmatatelně.

Poznámka autorky: (1) Teď něco z historie pro ty, co jsou na tom s tímhle oborem lépe než Sophie :D

 První zmínky o čokoládě můžeme najít pravděpodobně už u starých Aztéků ve formě hořkého nápoje. Ti věřili, že kakao je darem od boha a kakaové boby používali dokonce jako platidlo. Do Evropy se rozšířila až díky Španělům v 16 století, kdy do ní byla přidána vanilka, cukr a později také mléko a mandle. První továrny na výrobu čokolády v pevné formě tak jak ji známe dnes vznikly v Evropě v 18 století.