Pod maskou hříchu - Kapitola 4.

Kapitola 4 — Ben

Ignorovat ji mělo být jednoduché.

Byla to jen další holka ze školy. Další člověk, který zapadá do systému, který jsem se naučil nevnímat. Všechno na ní bylo předvídatelné – způsob, jakým mluvila, jak se pohybovala, jak se na ni ostatní dívali. Ten typ pozornosti jsem znal. A věděl jsem, jak rychle se může změnit v něco ošklivého, když ji člověk začne brát vážně.

Proto jsem to nedělal.

Jenže od té chvíle u skříňky se začala objevovat všude.

Nesledovala mě. Nesnažila se mě zastavovat na každém kroku. A možná právě to bylo zvláštní. Nesnažila se tlačit na pilu jako ostatní. Jen… byla nablízku. Nebo mi to tak přišlo.

Občas prohodila větu. Občas se na mě podívala, jako by čekala, že tentokrát zareaguju jinak.

A já nereagoval.

Alespoň ne navenek.

Seděl jsem v zadní lavici, učebnici otevřenou před sebou, zatímco profesor monotónně vysvětloval něco o literatuře. Slova šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Místo toho jsem vnímal šustění papíru o dvě řady dál.

Nemusel jsem zvedat hlavu, abych věděl, kdo to je.

Elena Adamsová.

Psala si poznámky rychle, soustředěně. Žádné teatrální gesto, žádná snaha zaujmout. Kdyby ji člověk neznal z chodeb, skoro by si myslel, že je jen další studentka, která se snaží zvládnout hodinu.

Něco mi na tom nesedělo.

Zvedl jsem oči dřív, než jsem si to stihl rozmyslet.

Seděla bokem ke mně, vlasy jí sklouzly přes rameno, když se naklonila nad sešit. Na okamžik přestala psát a promnula si prsty, jako by ji bolela ruka. Bylo to obyčejné, neuhlazené gesto a ne něco, co by si člověk jako ona plánoval.

A právě to mě zarazilo.

Když si všimla, že se na ni dívám, nezarazila se. Jen lehce nadzvedla obočí.

„Děje se něco?“ zašeptala, sotva slyšitelně.

„Ne,“ odpověděl jsem.

Měla se otočit zpátky. Většina lidí by to udělala.

Ona se ale usmála. Ne tím svým veřejným úsměvem. Tenhle byl menší. Skoro unavený.

„Tak se tak netvař.“

Zamračil jsem se. „Jak?“

„Jako bys pořád čekal, že tě někdo zklame.“

Ta věta mě zasáhla rychleji, než bych čekal.

Zavřel jsem učebnici o něco prudčeji, než bylo nutné. „Neznáš mě.“

„To je pravda,“ přikývla. „Ale ty mě taky ne.“

Chvíli jsme na sebe jen koukali. Mezi námi nebylo nic, co by připomínalo flirt nebo hru, jakou hrála s ostatními. Bylo to… přímočaré. Až nepříjemně upřímné.

Profesor něco řekl a třída se zasmála. Ani jeden z nás se nepřidal.

Elena se otočila zpátky k sešitu, jako by rozhovor skončil.

A já si uvědomil, že místo úlevy cítím něco úplně jiného.

Zvědavost.

A tu jsem si nikdy neměl dovolit. A už vůbec ne k Eleně Adamsové.

Opřel jsem se na židli a zadíval se z okna. V hlavě mi ale pořád zněla její věta.

Jako bys pořád čekal, že tě někdo zklame.

Možná proto mě to štvalo, protože že se trefila přímo do černého, do mé slabiny. Do něčeho, na co jsem chtěl už dlouho zapomenout.

Rozhodl jsem se, že příště už jí žádný prostor nedám.

Protože jestli tohle měla být hra, pak jsem ji nehodlal hrát podle jejích pravidel.