Pod maskou hříchu - Kapitola 15.

Kapitola 15 — Ben

Ten rozhovor mi zůstal v hlavě déle, než jsem chtěl.

Vyšel jsem ze školy a automaticky se vydal stejnou cestou jako každý den. Štěrková cestička mezi budovami kampusu, studený vítr, který se opíral do stromů, a hluk studentů, kteří se rozcházeli do města.

Normálně bych to nevnímal.

Jenže tentokrát jsem slyšel jen její hlas.

„Jednou jsem ho přistihla, jak se dívá škvírou.“

Zastavil jsem se u přechodu a přejel si rukou po zátylku.

Sakra.

Nečekal jsem to.

Elena Adamsová měla být jednoduchá kapitola v příběhu, který jsem si napsal už dávno. Královna školy, která si myslí, že svět patří jí. Další z těch, co se dívají na ostatní shora.

Jenže ta holka, která stála přede mnou na chodbě taková nebyla.

Viděl jsem, jak se jí napnuly ramena, když se objevil Alex. Jak instinktivně ustoupila, když se k ní přiblížil.

To nebyla hra, ale strach.

Ten pohled jsem znal.

Možná proto mě to naštvalo víc, než bych chtěl přiznat.

Přešel jsem silnici a pokračoval směrem k parkovišti. V kapse mi zavibroval telefon. Automaticky jsem ho vytáhl.

Tom.

Samozřejmě.

Tak co, Cole? Královna už klečí?

Uchechtl jsem se bez humoru.

Přesně tenhle svět jsem znal.

Svět sázek, blbých keců a eg, která byla větší než realita.

Jdi do prdele.

Odpověď přišla skoro okamžitě.

Takže ještě ne.

Zaklel jsem pod nosem a telefon zase strčil do kapsy.

Ta sázka mi ještě před pár týdny připadala jako dobrý nápad. Jednoduchý způsob, jak dokázat pointu, kterou jsem nosil v hlavě už od střední.

Že královny škol nejsou nic jiného než iluze.

Stačí trochu zatlačit a koruna spadne.

Jenže teď se mi do toho začala míchat realita.

Elena nebyla jen nějaká póza na chodbě.

Byla to holka, která měla doma bratra, co ji sledoval přes dveře koupelny, která měla důvod se chovat tak, jak se chová.

Došel jsem k autu, vytáhl jsem z něj druhý telefon a opřel jsem se o kapotu.

Otevřel jsem konverzaci, která poslední dny začala zabírat víc prostoru v mé hlavě, než by měla.

Neznámé číslo. Elena.

Na displeji pořád svítila její poslední zpráva.

Jsi tady?

Usmál jsem se pro sebe.

Viděl jsem ji na chodbě, jak nenápadně sleduje moji kapsu.

Chytrá.

Ale ne dost.

Druhý telefon do teď ležel bezpečně v autě.

Prsty jsem chvíli váhal nad klávesnicí.

Normálně bych napsal něco jiného. Něco, co by ji vyprovokovalo, co by ji znovu dostalo do té hry, kterou jsem rozehrál.

Ale místo toho jsem napsal něco úplně jiného.

Drž se dnes večer doma.

Zastavil jsem se. To zní divně.

Smazal jsem to a zkusil znovu.

Dávej si pozor na svého bratra.

Zase jsem to smazal. Takhle by mě hned odhalila.

Zaklel jsem tiše.

Tohle nebylo součástí plánu.

Nakonec jsem napsal jen:

Dnes nikam nechoď.

Chvíli jsem na tu zprávu zíral.

Pak jsem ji odeslal.

Telefon zavibroval téměř okamžitě.

Proč?

Jak jí mám vysvětlit, že její bratr se na ni dívá způsobem, který mě nutí přemýšlet o věcech, které by asi neměl nikdo řešit?

Nakonec jsem napsal:

Protože tě někdo sleduje.

Tři tečky.

Zmizely.

Objevily se znovu.

Ty?

Na rtech se mi objevil malý úsměv.

Vždycky.

Tentokrát odpověď nepřišla hned.

Minuty ubíhaly a já si uvědomil, že poprvé od začátku téhle hry nepřemýšlím o tom, jak ji dostat do postele.

Přemýšlel jsem o tom, jestli je doma.

Jestli je v bezpečí.

A to byl problém.

Velký problém.

Protože jestli jsem měl pravdu v jedné věci, kterou jsem se naučil už dávno, tak v tomhle:

Jakmile začneš někoho chránit, už je problém vrátit to zpět do doby, kdy ti ten člověk byl jedno.

A Elena Adamsová se právě začínala stávat něčím mnohem komplikovanějším než jen sázkou.