LIDI

LIDI

 

 

Mám lidi rád. Fakt. Odjakživa. Už jako malý jsem byl takzvaně oblíbený v kolektivu, neměl jsem téměř nepřátel, kamarád skoro s každým. Prý už v mateřské škole se kolem mě děti shlukovaly a visely mi na rtech, když jsem jim něco vyprávěl. Škoda, že si nepamatuju, co – mohl jsem teď mít spoustu inspirace k veršování, určitě to byly všelijak absurdní a úsměvné nesmysly. Byl jsem zkrátka docela hodný a přátelský hoch, ale neošklíbali se nade mnou ani sígři, naopak mě docela respektovali, neměli vcelku důvod mi ubližovat. Možná i podvědomě cítili, že autorita se nemusí získávat jen obratnými pěstmi. Dokonce měli kolikrát potřebu mě i chránit – ani nevím proč. Ne, že bych se neuměl prát, byl jsem kluk jako každý jiný a občas jsem taky někoho přepral nebo dostal kamenem pod oko při četných pouličních bitvách. Tenkrát to k dětství patřilo, nebyli jsme žádné skleníkové květinky. Jednou jsem se popral s kýmsi za nějakou jeho podlost tak, že mě museli od něj dva odtrhnout, a zatímco mě drželi, ten již poražený mě udeřil pěstí vší silou na odkrytý solar. Dodnes si pamatuju tu bolest – ještě víc, než ta palčivá fyzická, mě ale bolela ona zbabělá neférovost a vlastně bolí stále, kdykoliv se s ní někde setkám. Zvlášť, když ji někdo uplatňuje na těch slabších. To mě vždycky popadne velký vztek, ačkoliv jinak jsem docela kliďas.   

 

Nikdy v mládí jsem se svých vrstevníků nestranil, žádnou společnou srandu ani lumpárnu jsem nezkazil, a přestože jsem byl premiantem třídy i na gymnáziu, nikoho to proti mně viditelně nepopuzovalo. Možná i proto, že jsem neměl potřebu se nad kýmkoliv vyvyšovat. Beze všeho jsem nechával druhé opisovat a napovídání mi taky nebylo cizí – měl jsem své spolužáky rád a oni mě. Vždyť nikdo nemá všechny druhy talentů a nadání jen pro sebe, každý je dobrý a třeba i výjimečný v něčem jiném, a tudíž i hodný obdivu. Vlastně se ta vzájemná náklonnost s řadou těch, mezi nimiž se právě kdy nacházím, se mnou táhne celý život, není mi nepříjemná a doufám, že mě snad doprovodí až do hrobu.  Ne, že bych byl vzorem ctnosti, jen zkrátka nemám rád zbytečné konflikty a napětí, možná i proto, že jsem si jich s otcem užil v dětství požehnaně a inklinuji tedy odjakživa raději k harmonii všude tam, kde k ní můžu třeba i sám nějak přispět. Hodně mě taky ovlivnila četba Karla Čapka, později i Stefana Zweiga – nacházel jsem u nich ono krystalické lidství, po kterém jsem vždy toužil, plné ovšem i laskavého pochopení k nejrůznějším lidským slabostem. Tedy nic čítankového. Měl jsem na lidi podobného ražení i kolem sebe docela štěstí, nezřídka mezi svými učitelkami a učiteli, na mnohé rád dodnes vzpomínám. Byly to takové mé majáčky na cestě k dospělosti, aniž bych si to samozřejmě tehdy uvědomoval. To až zpětně jsem za ně osudu opravdu vděčný, přál bych takové startovací opěrné body v co největší míře i dnešním dětem.

 

Přesto se mě lidé kolem mne často ptali, a ptají dodnes, proč jsem tak smutný. I uprostřed lidí se totiž často utíkám do svého vnitřního světa, neustále se nad něčím zamýšlím, představuju si různé souvislosti, příčiny i důsledky toho či onoho. Neumím žít jen daným okamžikem a od všeho ostatního se oprostit. Možná pak i uprostřed veselí, které s ostatními přitom sdílím také, vypadám zamyšleně, pro mnohé asi i smutně. Nevím. Vždycky mě taková otázka zaskočila a dokáže zaskočit i teď, zvlášť, když jsem v tu kterou chvíli ve svém nitru docela spokojený a hezky si v něm lebedím. Jen tu momentální spokojenost asi nevyzařuju navenek a ostatní tak dráždí moje zdánlivá zasmušilost, která ale přitom žádnou zasmušilostí není. Jenže jak jim to mám v daný moment vysvětlit? Vždycky mě touhle otázkou uvedou do takových rozpaků, že mi mou odpověď pak stejně nevěří. Masku úsměvné veselosti zpravidla nasazuju jen tehdy, když jsem z nějakého důvodu středem pozornosti – je to mód, do kterého se jaksi automaticky přepínám, zřejmě jakási mimovolní obrana před světem. Ten má přece rád veselé a usměvavé lidi. Proč ne, dá se to vydržet a druhým to tak vyhovuje. Koneckonců i mně. Když pak ale „zhasnou světla reflektorů“, cítím se unaveně a jakoby vysátý. Dobře rozumím hercům, když vyprávějí o tom, jak je role vyčerpávají.   

 

Život ale baví tropit hlouposti, a tak jsem vlastně i přes svou introvertní povahu jím byl vždy posunován, aniž bych o to nějak sám příliš usiloval, do rolí, kdy jsem se musel společensky docela činit. To je být neustále mezi lidmi, účastnit se všelijakých akcí, mnohé i sám organizovat, neustále s někým komunikovat a občas před lidmi i vystupovat. Postupně jsem se otrkal, nikdy to hromadné křepčení ale nepatřilo k tomu, co bych rád vyhledával. Naučil jsem se s tím ale žít a všelijaké oslavy a nejrůznější setkávání jsem bral jako nezbytnou povinnost, která se holt musí nějak zvládnout a přečkat. Časem jsem si i našel všelijaké triky, jak třeba po anglicku zmizet, aniž by si toho někdo příliš všiml. O to víc jsem si ale postupně začal vážit možnosti být občas sám a nemuset si plnit své „společenské“ povinnosti. A čím jsem starší, tím se mi i víc daří se od všelijakých podobných závazků odstřihovat, už se umím i vymluvit z kulatých jubileí kamarádů a známých a ta svá už dávno neslavím. Ne, že bych přestal mít rád lidi, ale vyhovuje mi spíš intimnější komunikace v malých skupinkách přátel či jen ve dvou. A navíc to nemusí být často. Ani já se přece neurazím, když se mi někdo v té či oné souvislosti ozve třeba jen jednou za rok, pokud je to duše mně milá. Kdysi zrozené sympatie se nikam nevytrácí, a navíc je pak o to hezčí zjištění, jak stále dokáží vzájemně jiskřit.

 

Posledních patnáct let si k co největšímu odstřižení od zbytku světa každoročně vychutnávám právě období vánočních svátků, kdy se ocitám ve svém bytě naprosto sám a poté, co odezní smršť „povinných“ gratulací – už jsem je hodně omezil, přesto jsem jich letos rozeslal různými kanály adresně asi stovku – zbydou mi ještě dva až tři dny téměř absolutního klidu.  Nádhera!  Přítel totiž tráví Vánoce každý rok se svou rodinou, která se celá kvůli nim sjede, a tak si ty svátky užíváme každý po svém a těšíme se na ně vlastně každý z úplně jiného důvodu. Přítel není introvert. Stejně ale musím každý rok odpovídat na otázky svých známých a kamarádů, jak budu trávit Vánoce. A když jim pokaždé vesele oznámím, že budu doma jako každý rok sám a jak se na to těším, všichni do jednoho mě začnou litovat. Marná je má snaha jim vysvětlit, že mě nemají proč litovat, že by mi k tomu měli naopak gratulovat! Nechápou. A to i přesto, že ode mě slyší stále tutéž písničku každý rok. Už mi tím někteří začínají i docela lézt na nervy. Ale stejně se kvůli tomu na ně nedokážu zlobit – jsou to přece lidi, ne? A ty já mám i s jejich slabostmi rád. Chápu je. A na to, že oni mě ne, jsem si zkrátka už nějak zvykl. Chápete…

 

 

 

 

Praha, 24.12.2016

 

https://www.youtube.com/watch?v=x0FNKwXvkbk