Ztracen sám v sobě.

Anotace: Nikoliv otázka, ale spíše upřesnění mě samotného. Tohle snad ani úvaha není. Určitě né podle osnov. Nenacházím však žánr, do kterého bych zařadil to, co jsem zde napsal. Pište své názory. Modlím se, aby těch pravopisných chyb tolik nebylo. Snažil jsem se.

Říká se, že člověk by měl žít každý den tak, jako by byl jeho poslední.
A já jej žiju. Ale jakmile poznám něco krásného, je mi z toho až do pláče. A proč?
Bojím se, že přijdu o to, co mi život nadělil. To, co se mi stalo nejcennějším.
Někdy se bojím budoucnosti, ale ne ve smyslu nových krůčků, které musím udělat, ale bojím se, že ty krůčky, které jsem už udělal a které mi nadělily štěstí. Takže se vše v prach obrátí a já ztratím to, co je pro mne nejdůležitější. Víte, já jsem poznal něco krásného a skrze všechno, co miluju, se přiznávám, že se té krásy bojím. Velice se jí bojím. Mé myšlenky jsou různé a ani netuším, proč mám tu touhu a nutkání zde všechno vypsat. Mám v hlavě skrytou myšlenku, ale nedaří se mi ji znova najít. Jako bych pořád psal o tom, co právě chci... a na druhou stranu si říkám - hochu, ty zas plácáš nesmysly. Jsem hloupý, já to vím. Srdce však mám. Někdy mě napadá, že hloupý člověk dokáže dát lidem víc nežli badatel, který jen celé dny tráví svůj život nad životním dílem a přesto se o něj nedělí, s nikým nemluví a ven téměř nevychází.
Někteří lidé jsou natolik hloupí, že nedokážou ani lhát, a v tom je taky jistá krása.
Skutečně handicapovaní lidé nelžou. Sami jistě vidíte, jak rychle se mi myšlenky v hlavě mění. Jedna za druhou, ale všechny mají úzkou spojitost. Avšak nevím jakou. Pořád mě svírá nikoliv úzkost, ale dojetí... tam někde hluboko uvnitř. Vzpomínky na jednu krásnou chvíli, kterou jsem prožil právě dnes. Nikdy na ni nejspíš nezapomenu. Ale jak jsem již říkal. Dnešní den byl natolik krásný, až mě to nyní bolí. Protože všechno nejspíš skončilo. Já ani netuším, co jsem zač. Proč zde píšu hlouposti.
Právě sedím mezi čtyřmi zdmi sám. Vlastně v celém bytě je jenom jedna jediná osoba - a to jsem já. Popíjím sklenku vína. U monitoru si rozžínám svíčky a přemýšlím. Přemýšlím nad dnešní společností, nad mými pocity a vytvářím si názory, které jsou pro mnohé z vás jistě pouhopouhá fraška, hloupost sama o sobě. Kdo ví, možná někteří řeknou. Ty máš recht, ale někteří zas budou tvrdit, že je načase se probudit z blouznění.
Tak mě tak z čista jasna omámila už dříve mnou položená otázka. Jsou slzy upřímné?
Já jako chlap jsem těch kapek upustil až přespříliš, ale byla to ode mne čistá upřímnost?
Můj názor zní, že ano. Pokud jsem prožíval zklamání a vztek, kdy jsem křičel do prázdnoty a slzy tlačil silou z očí, tak to, co jsem prožíval, bylo v pramenech slz. Tak rovněž mohu soudit, když jsem ztratil někoho blízkého. Tentokrát to nebyl vztek, tentokrát to byl stesk, strach a nevyrovnanost s tímto osudem.
Další věcí, která mě už dávno přepadává, je myšlenka, kterou jsem opěvoval. Nikoliv proto, že bych na ní byl hrdý, ale protože jsem cítil její pravdivost. Avšak váha pravdy je nakloněna možná pouze na mou osobnost.A tj. názor ,ve kterém tvrdím —Čím více se učím,tím více vím,čím více vím,tím více mě srdce bolí ze zjištěných životních skutečností.
Nedivil bych se, kdybyste tento všestranný blábol nedočetli. Sám se tomu jistě jednou budu divit. Prosím přec, nemějte mi to za zlé a odpusťte mi mou češtinu. Děkuji.