Já už mrtvý jsem

Vstávám.
Další zbytečný den přede mnou.

Dýchám…
naprosto marně používám plíce.

Čistím si zuby, sprchuju se —
k čemu?

Snídám jaksi automaticky,
oblékám se,
jdu vyvenčit psa,
aby se doma nepodělal.

Jdu do práce,
kde podle vedoucích pracovníků nic nedělám —
tomu také odpovídá plat.

Přijdu z práce.
Pes má radost.
Jediný tvor na světě,
který mě rád vidí.

Jdeme ven.
Začne pršet.
Klasika.

Večer si lehnu.
Usnu.
A ráno nanovo.

Šest dní v týdnu.
Stejná pakárna.

Lidé se mi smějí.
Mizerná práce, mizerný plat,
jen spousta hodin
a neustálá kontrola
údajů z přístrojů na čištění krve.

Ráno přijedou pacienti —
bez nohou, bez rukou,
slepí, hluší.

Stáří.
Mládí.

Ale všichni
s chronickým selháním ledvin.

Umělé ledviny
jsem jim nastavil už hodinu předem.

Napojí se.
Krev se jim vyčistí.

Za čtyři hodiny odjíždějí.

Dezinfekce.
Proplach.
Znovu nastavit ledvinu —
a jsou tu další.

Třicet lidí denně.

Pořád dokola.
Každý den.
Než umřou.

Já už mrtvý jsem.
Jen mi to pořád nedochází.