Nalezeno 12 záznamů. Zobrazuji 1-12.
Co je na snech tak opojné, to bez víry nikdo nepochopí...
Ztracený jsem byl mezi výkřiky svých vlastních pocitů. Mezi vidinami štěstí jiných... Jsouc ztracen sám v sobě a v tichu které neprostupným zdálo se být, svět se mi ukázal náhle a já nahý avšak šťastný jsem si připadal....
Smutný nářek nad tichým večerem kdy jsem si uvědomil, že nebýt sám je prokletí které si vybere svou daň ve chvíli kdy příjdete o ruku v dlani, která vám dává příslib bezděčného souznění...
Ztracený sen... ztracený svět...
Touha mít rád... Možnost být kýmkoliv...
Stal jsem se vypravěčem, který zná spoustu příběhů, ale který neprožívá žádný... Vypravěčem, který nakonec vždycky zůstane sám...
Bledá kráska. Sametově bílé šaty, mezi kalužemi bloudí...
Moje pocity. Co dodat. Jsem nejspíš zrůda...
Ta poslední.... co možná, nakonec obrodí všechny ostatní...
Síla chvíle, v níž je obyčejná věc zvláštností, se neobjeví zrovna často. Ovšem občas... Rudé plameny osvětlují matnou září chmurný pokoj....Ale žádného světla z nich není. Jejich praskání.... Žádný hluk.... Temný pokoj se stínem
Kdysi, to jsem byl ještě malý, za krásného, strnulého odpoledne, letního dne. Jsem se procházel po klidem pohlcené vesnici... Pohltila mě ta důstojná atmosféra sdíleného okamžiku..... Sdíleného okamžiku? Ano byl jsem na chvíli duše té vesnice.
Kdo to pochopí, prosím napište jak... Moc by mě to zajímalo... Děkuju....