Nalezeno 9 záznamů. Zobrazuji 1-9.
Následující řádky neumím nazvat básní ale je přeci něco tak úžasného sledovat noční, hvězdnou oblohu a vědět, že ta krása nás přežije...
Jsou chvíle, kdy člověk utrpí ztrátu tak velikou, že se mu nechce ani žít. Jen tam někde uvnitř, je někdo nebo spíš něco, co za něj bojuje a hledá motivaci jít dál...
Mám několik básní, které jsem nepsal a ani nevím, kde jsem je vzal ale jsou tak úžasné, že si je nemohu nechat pro sebe. Tady je jedna z nich...
Zdá se, že bolest a vzpomínky nikdy nekončí...
Květina, kterou jsem měl dát k Svatému Valentýnu, se mi zdála příliš osamocená ve své kráse a tak jsem k ní přidal krátkou a rychle složenou básničku...
Už je to pár let co mi moji první lásku, "ukradla" paní Závist. Nechápal jsem, proč lidé pomlouvají a už vůbec jsem nepochopil, jak těmto věcem někdo může věřit, aniž by si ověřil fakta. Bolelo to ale čas rány zahojil. Šrámy na duši zůstali...
Druhá a poslední báseň, která není má a jejíž autor je pro mě neznámý. Našel jsem ji napsanou na sedadle v autobusu...
Jednoho dne, když jsem se snažil vyrovnat s "křivdami" života a rozhodl se netrápit a zvednout hozenou rukavici napadla mě skupinka nenavazujících veršů, které až po několika úpravách začaly vypovídat o bolesti a vzteku...
Jsme lidi a jako tací děláme chyby! Kolikrát denně si říkáme, že "toto" se už nesmí opakovat? Druhý den se to stane znovu... Hledáme důvod, aby se daná věc už nestala! Jak z toho ven?