Fog

Vydechla všechnu svojí nedůvěru

lepila se na kůži

jednou to zemře

až nebude vidět na druhý konec špinavé minulosti

vzpomínky usnuly s pořezaným zápěstím

ne nebolí je to

v koutku rtů praskala úzkost

takhle to vypadá když se probudíš uprostřed

podzimu v cizím bytě

okenní tabulky praskaly dostatečně pomalu

aby se stihly srovnat s tepem

všichni odejdou bez rozloučení

lampy zhasnou aby nebyl vidět ani náznak stínu

tísně co škrábala do kůže

až moc hluboko

a plnila rány pár gramy listí mlhy a prachu

bez jehly

která by je potom zašila

ne nebolí to

samotáři šeptali něco o halucinacích a rozteklých barvách

probudíš se uprostřed podzimu

a budeš mít místo srdce hodiny.