Přátelé, včera tu bylo rušno. Čtyřicet tři děl za jeden den — to není špatné na středu. A mezi nimi pět, u kterých jsem se opravdu zastavil.

Začnu od srdce, protože to není v literatuře tak časté. Padnete na zadok od gabenky je záznam jednoho odpoledne s malou vnučkou Hankou, a jestli vám to jméno nic neříká, tak vězte jen toto: „Dúfam, že mi nechceš utrieť ritku! Takej veľkej dievčine!" Slovensky, bezprostředně, naprosto nepřekonatelně. Tohle se nedá vymyslet. Tohle se musí zažít a pak rychle napsat, dokud to nepřestane být k smíchu. Vedle toho Těm, kteří kráčí ve stopách svých otců od Em3ph3r2 nabízí úplně jiný terén — nelehký životní příběh kluka, který nevlastně dědí po otcích, jež skoro neznal, a přesto se nějak dopracuje k motivačnímu dopisu do rádia. Nesentimentální, upřímné, stojí za to.

Poezii obstaral Graevling básní Tohleto už budu muset nechat na pak — zima v ní brousí klouby a rdousí rty rzí, a přesto to není nářek, spíš takový vzdorný tanec s mrazem. Zbynislaw Thinkiewicz pak v CHYTÁM TĚ 2026 udělal přesný opak: jaro, dotek, pavučiny, vlna. Něžné a bez jediného klišé, což je u milostné lyriky výkon. A tečku za celý včerejšek udělal Vladimír75 s esejistickou miniaturou Myšlenka, co jde do hloubky — text, který vás nechá tři odstavce přemýšlet o poctivosti a čistotě duše, a pak vám oznámí, že šlo celou dobu o kolonoskopii.

Moudro dne: Nejhlubší myšlenky přicházejí buď ve tři ráno, nebo při preventivní prohlídce. Výsledek bývá překvapivě podobný.