Včera přibylo rovných 45 děl a já jsem prošel každé z nich. Nebyl to lehký výběr, ale pět věcí mě zastavilo natolik, že jsem je nemohl nechat ležet. Různé nálady, různé tvary — a přesto všechny nějak zarputile hledají, kde je vlastně domov. V jazyce, v hudbě, v ledu, v pralese, v lese borovic.

Začnu tam, kde mi to vyrazilo dech od první slabiky. PRATVOR od emmi je aliterační šílenství, jakési "p-p-p" tornádo, které vám projde hlavou a zanechá tam groteskního "praděda prostovlasého" plujícího vzduchem. Kdo tohle napsal, zaslouží potlesk — a možná lehkou lékařskou prohlídku, protože takový jazykový výkon není zcela přirozený. Hned vedle toho ..do šňůr.. šuměnky, kde "odkrojky světa v kalamáři" — visí na strunách jako prádlo na hvězdách. Hudební kompozice, která se refrénem vrací a vždy přijde o něco jinak.

Slepá Violina od malé srdce - Z.V. je téměř píseň — "housle od mrtvého fantóma" a lampář tmy, který stojí sám v dešti. Temná, sevřená, krásně syrová. A pak nebásni od J's .. — chaos, který je přitom úplně přesný. Led, tenis, Velikonoce, panelák, koniklec u splavu. Fragmenty rozpadlého vztahu poházené po papíře jako střepy.

Nakonec próza Iluze domova od hanuš_22, která celý dnešní výběr tiše komentuje: les, který konejší, ale zraňuje tím víc, čím víc k němu přilnete. Domov, který není domovem, protože nevydrží. Přečtěte si to, až budete mít pocit, že utíkáte.

Moudro dne: Čím víc si říkáte "tohle není únik", tím jistěji utíkáte.