Včera přibylo osmačtyřicet děl a já z toho vybral pět, která mi nedala spát — každé svým způsobem. Spojuje je jedno: všechna hledají místo, kde se běžný svět zasekne a začne něco jiného. Skrytá svatyně, říkám tomu. A každý ji hledá jinde.

Fidornik v ---Velikonoční svatyně--- našel svou doslova — skalní rokli někde v Českém masivu, kam ho přivedla sotva znatelná pěšina. Text je výpravný, smyslový a opravdový. Autor píše o "ledových kobkách" a potůčku jménem Ledhujka s takovým zápalem, že mi byla skoro zima. Tohle není turistický blog, to je vyznání víry. Kalidor Or si v Morana - pohanská povídka, 1. část - Znamení vybral dobu, kdy "bohové se živili tichem" — předkřesťanské Polabí, hlad, havran visící za pařáty na dubové větvi. Atmosféra hustá, tísnivá a přitom krásná. První část slibuje víc, než jen folklorní kulisu.

Helen Mum ve Kde dupou zajíci hledá svatyni tiše, za zvuku praskajícího houští. Lyrická procházka, která nenásilně sklouzne do existenciálního zastavení — "v mechu se ztrácely naše kroky jako by země je chtěla utišit." Krásná věc. A pak je tu klarakrejci s Until I Die or You Die in Me — anglická báseň inspirovaná Donnem, ale s obrazy, které Donna docela strčí do kapsy. "Maggots gnawing at my heart" — to není samoúčelná drzost, to je skutečná bolest převlečená do tělesnosti. Odvážné a přesvědčivé.

Symbolic v Odhalené příslovce pak přináší úplně jiný druh zasvěcení — hravou, erotickou miniaturu, kde gramatika přechází v tělo. "Má snaha jde před tebou donaha" — kdopak tohle v češtině dokázal tak lehce napsat? Výborný závěr pro dnešní přehlídku.

Moudro dne: Každý si zaslouží svou rokli. Nebo aspoň svého havrana.