Včera přibylo jednaačtyřicet nových děl a já z nich vybral čtyři, kvůli kterým jsem nespal. Spojuje je něco, co se těžko pojmenovává — únava. Ne ta po osmihodinové šichtě, ale ta hlubší, která se zakousne do kostí a ptá se, jestli vůbec má smysl vstávat.

Nejostřeji to pálí v básni zřícení od Huka. Osm řádků a člověk má pocit, že právě přečetl román. Ten zlom "páskou na výfuk / ne na duši" je jeden z těch momentů, kdy musíte odložit telefon a chvíli koukat do zdi. A závěrečné "tu jsme nikdy neměli / nikdo" — lidi, to je definice ztráty. Přesněji to říct nejde.

Ale světlo přijde, slibuju. Sonador v miniaturce vzkříšení nám ho předvedla bez velkých gest — kavky na stromě, slunce zaplétající se do peří, a najednou tu máte okamžik tiché, neokázalé radosti, která bolí skoro stejně jako smutek. A Jáchym v básni V chodbě plné obrazů si svou cestu za světlem doslova proběhne — přes skřípění, trhající tóny a kýbl umění, až se konečně zaboří do trávy a nechá se lechtat stéblem svobody. Ta trasa od zimomřivé chodby k trávě je přesně tak fyzická, jak zní.

A pak je tu JaJarda s prózou Hamlet a syn, která do tohoto nočního náboje pasuje překvapivě dobře. Herec Kliment, jehož přeskočili při obsazování Hamleta, zuří tak intenzivně, že režisérovi v duchu utrhne hlavu — a pak se nad vývěskou jen filozoficky podepře bradou. Závist jako každodenní maškaráda. Taky svého druhu vyčerpání.

Moudro dne: Nejhlubší únava není z práce — je z předstírání, že nás to nebolí.