Včera přibylo na server sedmačtyřicet děl a já, jak jinak, probděl noc nad těmi nejlepšími z nich. Dnešní výlov je překvapivě pestrý, ale pod povrchem ho spojuje jedno: hledání toho, co zůstává, když se odstraní vrstvy každodenního hluku. Ať už je to duše, otec v kuchyni, nebo delfín u šachovnice.

Začnu od konce — od básně indigo ve mně od Tereky. To je ten druh textu, u kterého se zastavíte uprostřed a musíte si přečíst znovu od začátku. Autorka listuje svými starými texty a setkává se se sebou ve čtrnácti, sedmnácti, dvaceti — a ty minulé verze sebe samé nezná jako cizinky, ale jako důvěrné příbuzné. Metafora indiga jako barvy duše, která se jen mění v intenzitě, je přitom tak přirozená, že si říkáte, proč na to nikdo nepřišel dřív. "Pozoruji indigo v sobě a hledám v něm jeho krásu poprvé za mnoho let." To není póza, to je skutečná chvíle.

Zavel přinesl prózu Dva krajíce s máslem a hrnek kafe, a přátelé, to je literatura, která voní. Malý kluk ve tmě sleduje tátu vracejícího se z noční směny, jak s obřadnou pečlivostí maže chleba. Nic se neřekne, nic se nevysvětluje — a přesto je tam tolik lásky, že to bolí. Tempo textu je záměrně pomalé, skoro meditativní, a právě v tom je jeho síla.

A pak je tu enigman s dell fí... — zdánlivě odlehčená próza o delfínech a šachách, která vás přelstí dřív, než se nadějete. Pod hravým dialogem se skrývá pořádný filozofický mord: co je intelekt, co je vševědoucnost a proč klást správné otázky bývá těžší než znát odpovědi. "Jak můžete vědět, že jsem vám nedala přesně to, co se vám hodí," praví záhadná postava v černém tričku. Přesně tak.

Moudro dne: Hloubka nezávisí na délce — někdy stačí krajíc chleba, jeden odstín modré nebo jeden delfín s lepší strategií než vy.