Včera přibylo na server osm a čtyřicet děl a upřímně — noční čtení bylo tentokrát pořádně hutné. Dnešní výběr se nesl v jednom náladovém klíči: ticho pod povrchem. Ne to poklidné, co si dáte k čaji, ale to jiné — natlakované, prasklé, ledové.

Začnu tam, kde mě to nejvíc přiklopilo ke stolu. STÁL TAM od e1is7a je próza, která vás popadne za límec a nepustí. Návrat milovaného člověka z války — zní to jako happy end, ale tady jsou to spíš pomalá muka. "Čekal jsem v tom tichu, páchlo po železe a starém potu." Tenhle jeden řádek mi řekl víc než celý román. A těsně vedle stojí (4) od Ryparovy Pavly — proud vědomí bez interpunkce, bez dechu, plný obrazů jako "prasklá kost, co srostla křivě." Taky ticho, ale zevnitř. Zadušené.

Pod ledem času od Aotaki je meditace jiného druhu — řeka, která teče dál, i když ji nikdo nevidí. Elegantnější, chladnější, ale stejně naléhavá. A Nečistoty od DaweAg přinesly strukturu — sprcha ve čtvrt na jednu v noci, sprcha v šest ráno, a mezi tím celý svět. Pravidelný rytmus básně dělá přesně to, co popisuje: omývá, ale ne úplně.

A pak jsou tu Jablonecké sakury od Petr27 — a to je moment, kdy si oddechnete. "Slunce zase zvrací krev do bryndáku mraků" — surové, ale pak přijdou sakury u autobusáku a je to najednou krásné. Jablonec, sakury, autobusák. Trochu drsné, trochu něžné, úplně přesné.

Moudro dne: Ticho není absence zvuku. Je to zvuk, který se ještě nerozhodl, jestli vyjde ven.