Včera přibylo na server šestačtyřicet nových děl a já jsem z nich vybral pět, která mi nedala pokoj. Společné téma? Ticho. Ale ne to poklidné ticho u kávy — spíš ticho jako past, do které člověk vleze po vlastních nohách a pak se diví, že se nedá otevřít zevnitř.

Joojip v básni SIPO udělal něco, co považuju za malý zázrak: přirovnal lidské tělo ke složence. Účet za svítání, za ohýbání kolen, za to, že ještě dýcháme. "Jednou přijde exekuce a zabaví i stín." Přátelé, tuhle větu si opište na lednici. Pak se zamyslete, co dlužíte.

Hned vedle toho FaJen v básni Do ticha rozpadá verše úplně fyzicky — text se na stránce drolí, zívá, mizí. Forma není ozdoba, je to obsah. A jort1 ve zbytky ze stolu přichází s kanibalstvím jako metaforou hladu po čemkoliv — po lidech, po lásce, po nedělním obědě, kdy volání z okna bylo jediným GPS signálem dětství. Groteskní, něžné, překvapivě pravdivé. cappuccinogirl v básni AD ACTA pak odloží lásku do spisu — inkognito, s měsícem jako spolupachatelem a hvězdným prachem v roli důkazního materiálu. A aby nebylo ticho úplně beznadějné, přichází Lyrion s Kór není kord. A už vůbec ne kort. — jazykovým esejem, který s chutí a bez milosti objasní, proč české klávesnice porodily tolik nechtěných šermířů. Lehký tón, ostrá pointa, vítaný vzduch v jinak melancholickém programu.

Moudro dne: Ticho není prázdné. Je to jen prostor, kde se skrývají věci, na které nestačí slova ani meče.