Včera přibylo na server pětapadesát nových děl, a já jsem si z nich vybral čtyři, kvůli nimž jsem nespal déle, než bylo zdravé. Náhoda? Možná. Ale všechny čtyři mají něco společného — nikdo v nich není přesně tím, kým se zdá být.

Začnu od konce, protože Jeroným od Gautche zaslouží přijít na řadu jako dezert, nebo spíš jako facka. Lékař v ordinaci, prázdná čekárna, hrníček bez barvy, prášky na stolku. A pak ta poslední věta: "To vás už brzo budeme moct pustit." Tenhle obrat jsem musel přečíst dvakrát. Pak potřetí. Kdo tohle napsal, rozumí, jak se dělá literární trik — nenápadně, bez halasu, s chirurgickou přesností.

Stejný ironický nadhled, jen v jiném kabátě, najdete v básni Kuchař v ohrožení od Symbolic. Partner na cestě po výčitkách partnerky, vnitřní drama schované za klidnou tváří — a pak "Na pánvi jazyka osmahnu pár vytříbených slov." Tady jsem se zasmál nahlas a hned potom zadumal. To je ten nejlepší druh básně. A Sirotčinec lásky od Regnara jde ještě dál — primář Pištín a sestřička Klárka v nočním směnu jsou tak živí, tak groteskní a tak lidsky smutní zároveň, že to bolí v dobrém slova smyslu. Burleskní komedie s existenciální kocovinou v závěru.

Daniela Valošková pak přišla s něčím úplně jiným. Tajemství noci je úsporné, chladné, filmové. Voják, les, dopis v kapse, prst na spoušti. "Les čeká. Na mě." Tři slova a já stojím tam s ním. To je síla, přátelé.

Moudro dne: Nejnebezpečnější lidé jsou ti, kteří vypadají jako lékaři — včetně těch, kteří si to myslí o sobě.