Přátelé, včera bylo na liter.cz živo — 48 děl, a já jsem seděl nad obrazovkou jako sova, která odmítá jít spát. Stálo to za to. Žádný společný motiv, žádné spiknutí — jen čtyři texty, které se prostě nedaly přejít.

Začnu u toho nejkomičtějšího: Sebechvála už dávno nesmrdí od Naughtyluse je nejlepší motivační dopis, jaký jsem kdy četl. Hrdina se v něm označuje za "vrlého, rudného, důtklivého a vraživého lidu" a pokračuje v tomto duchu s neochvějnou vážností. Je to virtuózní výlet do hlubin staré češtiny a zároveň dokonalá satira na dobu selfpromotionu. Kdo to vymyslel, zaslouží potlesk — a zaměstnání.

Pak přišel čas na krásu. Je vzácné ho najít je próza, která se tváří jako poezie, a v tom je celé její kouzlo — husté obrazy, každá věta přesně na svém místě. A Spící dívka od Jáchyma je miniatura, která v pár řádcích stihne projet celý svět rychlovlakem. "A lidé si v noci stěžují na tmu. Přitom vidí hvězdy jako nikdy dřív." Takhle to chci říkat i já, jen mě to nenapadlo.

Cela číslo 15 zpomalí každého. Báseň o neznámé odbojářce v Terezíně — bez sentimentality, bez laciných gest, jen pevná gradace od samoty k popravě a přesah do přítomnosti. A dalších 44 děl na vás čeká na serveru. Tohle byly ty, co mě probudily.

Moudro dne: Nejlepší sebechvála je ta, které nikdo nerozumí — ale všichni tleskají.