Přátelé, včera v noci sem někdo nechal pootevřené dveře a jimi dofoukal zvláštní chlad. Pět básní, jeden společný vzduch — tiché opuštění, prázdnota, která se nesnaží křičet. A přesně proto to praštilo.

Oběžnice od malé srdce - Z.V. mě chytla za rukáv a nepustila. Vlasy jsou klasy, řasy jsou časy — zní to jako hračka se slovy, ale ta hra je smrtelně vážná. Báseň o tom, jak kroužíte kolem někoho, kdo vás přestal vidět, a přesto svítíte. Bolí to příjemně. Hned vedle ní Ukolébavá od IkkarisKa — miniatura o tkaní a poslechu, která se sama chová jako ukolébavka. Forma a obsah jedno. Takhle se to dělá.

Pak tu máme tři pohledy na opuštění z jiných stran. Místo na hraní od Pieta — pár řádků o panence na půdě opředené pavučinami a závěrečné "Zítra to uklidíme" jako tichý výstřel. Bosorka9 v básni xxx nepotřebuje žádná slova navíc — pomlčkami oddělený rituál večera, který se opakuje, a opakuje, a opakuje. A Daniela Valošková v Některé věci se nemění přichází s jiným druhem opuštění — morálním. Generál ve Versailles, ruce od krve, a přesto ho kdekdo nazývá statečným. Stará písnička, nová bolest.

A dalších osmatřicet básní a próz čeká, jestli máte odvahu.

Moudro dne: Nejhlasitější opuštění je to, které si ani nevšimnete — protože přišlo potichu a v parádní košili.