Přátelé, dnes ráno jsem vstal s pocitem, že noc byla delší než obvykle. Pětapadesát děl a pět z nich mě drží v tom zvláštním tichu, které nastane, když někdo odejde a vy ani nevíte přesně kdy. Den tichého odloučení — to je přesně ono.

Začnu od konce, protože VNOUČATA od valachi jsou krátká jako rána pěstí. Dřevěný kůň na půdě, bílá krajka, která zešedla, a pak jen — vnoučata zas nepřišla. Žádné vysvětlení, žádný pláč. Takhle se píše o osamělosti, která nemá scénu, jen prázdno. A hned vedle toho Bez zastávky od malé srdce — Z.V. pracuje s refrén jako s hudbou a v závěru vás nechá stát na nástupišti: vlak jel dál a já s ním. Jednoduché, a přitom vás to přejede.

Vosková inverze od Joojipa přináší úplně jiný druh odloučení — asymetrický vztah, kde jeden hoří a druhý se jen tápe do louže vosku. Silné, syrové, bez zbytečných ozdůbek. A Don Giovanni hotel od Nervaque? Slovensky, proudem vědomí, se sebeironií, která bolí správně. Slzy jako brusle, smůla jako hnůj — a přesto tam někde tiše sedí naděje s knížkou v ruce.

A pak přijde ŽMOLKOVÁNÍ od Jiřího I. Zahradníka a celý ten melancholický den hodí na hlavu. Báseň vypadá jako milostná lyrika, voní kůží a větrníkem, a pak — poslední sloka jako studená sprcha: ta krásná partnerka je AI. Satira na osamělost 21. století zabalená do nejněžnějšího obalu. A dalších dvapadesát básní a textů na vás čeká.

Moudro dne: Nejtišší odloučení je to, které si ani nevšimnete — dokud nenajdete žmolky na prostěradle a nikoho vedle.