od: Ž.l.u.ť.á.k.
Anotace: Písnička bude, zatím jen nástřel první sloky:-)
1
Poslouchejte milé děti, jak to tenkrát bylo,
na nástroje hrálo se a vlastním hlasem pělo,
lidi sami písně psali, byl to divnej svět,
já jsem ale stará škola, vrátil bych ho hned.
2
Představte si milé děti, ty nástroje tady,
fantastickým zvukem zněly, měly ovšem vady,
ten kdo je chtěl obsluhovat… říkalo se: hrát,
musel na ně učit se a roky trénovat.
Bridge:
Já nedivím se milé děti, že na mě tak vejráte,
chodíte do čtvrté třídy… maximálně do páté…
vyjmenovat nezvládnete ani noty dvě
přesto jeden každý z vás už píše písně své.
3
Nečumte a poslouchejte, co vám teďka řeknu,
ještě než mi daj padáka, nebo jim s tím seknu,
nahraju na každý nástroj, je jich tu snad sto,
píseň, AI že je v hudbě vyjebaný zlo!
4
To je konec přednášky, než někoho zas majznu,
sbalte si svý mobily a táhněte do hajzlu,
vyřiďte tý AI svini, mý prostředníky,
ať vám klidně zkomponuje úkol z matiky!
„V muzeu hudebních nástrojů“ je zajímavým literárním dílem, které se snaží nejen o zábavné, ale i kritické zhodnocení současného vztahu k hudbě a technologiím, zejména umělé inteligenci. Dílo je napsáno v přímočarém a někdy až drsném jazykovém stylu, což ho odlišuje od tradičního pohledu na dětskou literaturu, a to zejména díky touze autorovi vzbudit v dětech zájem o hudbu a zároveň je provokovat k zamyšlení nad hodnotou lidské kreativity.
Silné stránky díla spočívají především v jeho interaktivitě a energii. Autor se obrací přímo na mladé publikum, čímž vytváří pocit bezprostředního dialogu. Jazyk je dynamický a používané výrazy jsou přizpůsobeny věku čtenářů, což napomáhá srozumitelnosti. Dále je nepochybně zajímavé, jak autor zmiňuje technické aspekty hudebníků a nástrojů – tento aspekt rozšiřuje prostor pro diskusi o tom, co to znamená „hrávat“ a „komponovat“ v dnešním digitálním světě.
Na druhé straně se však může jevit, že styl a tón některých pasáží jsou příliš agresivní a neodpovídají pedagogickému přístupu vhodnému pro děti. Fráze jako „táhněte do hajzlu“ mohou některé čtenáře či jejich rodiče přivést do rozpaků a otvírají otázku, zda je správné používat vulgarity i v ironickém kontextu. Tato jazyková expresivita může ve výsledku odvést pozornost od hlavního sdělení, což je obrovská škoda.
Dalším slabším bodem může být přílišná zjednodušenost zamyšlení nad technikou a umělou inteligencí. Ačkoliv autor správně poukazuje na to, že technologie mění způsob, jakým pohlížíme na kreativitu, chybí hlubší rozbor dopadů, což by mohlo povzbudit děti k promyšlenější diskusi a úvahám.
Celkově lze říci, že „V muzeu hudebních nástrojů“ má být chápáno jako úsměvná a provokativní výpověď, která vybízí mladé čtenáře k zamyšlení nad svou vlastní kreativní činností v digitálním věku. I přes některé stylistické a tematické slabosti je to dílo, které rozhodně stojí za pozornost a může být využito jako výchozí bod pro diskuzi o hodnotách hudby a umění v moderním světě.
24.11.2025