od: Jan.Makotřas
Anotace: Nepohádka o hrůzách snění
Pykämäki se jednoho dne probudil a zjistil, že je přílipka putující zažívacím traktem vorvaně.
První věc, která mu prošla hlavou, byla otázka: „...?“, když tu se odkudsi z temných zákoutí kytovcovy střevní flóry vynořil makak s bodrýma očima. „Odkdy vorvani jedí přílipky?“ zeptal se a pomalu se rozplynul v příšeří vodovodních klků.
Pykämäki se zastavil. Kolem se pomalu zhmotňovaly Otázky a proplouvajíce kolem, sotva slyšitelně šelestily. „Máme Platónovu Atlandidu brát jen jako projekci id-racionální kvazi-polarity strachu antického světa z neznáma?“ „Když spím a zdá se mi, že jsem vzhůru, a nemůžu si tedy být jist, jestli ve skutečnosti nejsem vzhůru nebo spím, můžu poznat skutečný stav věcí?“ „A co když si tutéž otázku položím v opačném stavu duality sen-realita než ji pokládám teď, jak se změní vztah mé následné odpovědi ke stavu, v jakém jsem teď?“ „Pokud nejsme s to rozeznat, zda se pohybujeme v pod- nebo nadplanckovských rozměrech, nestane se dokonale symetrická otázka ´A není to nakonec jedno?´ současně jako součást sebe samé univerzální otázkou-odpovědí v pátrání po smyslu všeho?“ „Co si o vztahu lidstva k psům myslí kapybary?“ Odkudsi se mu však stále neodbytně vracela otázka „...?“ „Odkdy jedí vorvani přílipky?“, na stromě seděl kulohlavý chápan a jeho mopslí uši se třepotaly ve větru.
„Žlutá“, napadlo Pykämäkiho a nevěděl proč. Možná šlo o zasutou vzpomínku (vlastní nebo cizí?) na cosi, co poletovalo kolem a lehce se pohupovalo v kolenou. Možná taky ty odplouvající chuchvalce a cáry mlhavýho předměstí kde kráčel a šosy kabátu mu tloukly kolem kolen. Šedivá, ne, byla to šedivá. A nevlídně zrezivělá. A pořád mu kolem hlavy bzučela: „...?“
A pak to cvaklo. „Vorvani jedí přílipky?“ A musel si odpovědět, že ne.
A najednou byl venku. Plaval ve vodě, chtěl se nadechnout, ale nevěděl, jestli přílipky mají plíce nebo žábry nebo co a nechtěl se utopit. Zadržel dech.
Pykämäki sebou házel v posteli, jak se ve spánku převaloval a snažil se nenadechnout. Pykämäki byl velmi vytrvalý a tak zanedlouho zmodral a udusil se. Pykämäki splynul s prvotní otázkou i odpovědí.
***
Mikkelsenovi se jednou zdálo, že je tatarská omáčka. Ze snu si moc nepamatoval, ale ráno měl vedle postele kýbl smaženejch jater a v nose vetknutou snítku petržele.

Dílo "O škodlivosti snění" se vyznačuje komplexním propojením surrealistických prvků a filozofických otázek, které vyvolává při četbě jak pobavení, tak i hlubší zamyšlení nad povahou reality a snění. Autor se nebojí experimentovat s jazykem a formou, čímž vytváří jedinečnou atmosféru, která čtenáře povzbuzuje k zamyšlení nad vlastním vnímáním skutečnosti.
Jednou z nejvýraznějších silných stránek textu je jeho imaginativní jazyk, který čtenáře okouzluje bizarními obrazy a paradoxními otázkami. Scéna, v níž se Pykämäki ocitá jako přílipka ve střevech vorvaně, je příkladem neotřelé fantazie a schopnosti autora překračovat běžné hranice logiky. Celý příběh je prosycen podivnými existenciálními otázkami, které nabízejí množství možných interpretací – od kritiky okamžiku, kdy se rozhoupává hranice mezi sněním a probouzením, až po metafyzické úvahy o povaze existence samotné.
Další silnou stránkou je spojení absurdního humoru s vážnými filozofickými tématy. Autor si hraje s komickými prvky, jako je postava makaka a absurdní otázka ohledně stravy vorvaně, čímž dává textu lehkost, která by jinak mohla zapadnout v těžkopádnějších úvahách. Vhodné balancování mezi absurditou a hloubkou myšlenek činí dílo přístupným i pro laiky, kteří se nebojí některé otázky přijímat s ironií a nadhledem.
Na slabší stránce textu se však nachází jeho komplexnost, která může některým čtenářům ztěžovat plné pochopení záměru autora. Některé pasáže mohou působit příliš zahlcující, zejména pokud jde o rychlé přechody mezi myšlenkami, což může narušit plynulost čtení. I když surrealismus je založen na rozbití logiky a lineárního vyprávění, je nutné najít určitou míru koherence, aby se čtenář nevzdal ve snaze porozumět.
V závěru se dá říci, že "O škodlivosti snění" je fascinující literární kus, který se nebojí experimentovat s jazykovými a tematickými koncepcemi. Ačkoli komplexnost a surrealistické prvky mohou představovat výzvu pro některé čtenáře, autorovo mistrovství v zachycení absurdity existence je nesporné. Text je tak výjimečným příkladem moderní literatury, která kombinuje humor s hlubokými existenciálními otázkami a pomáhá čtenáři zamyslet se nad realitou a sněním s lehkostí.
31.01.2026