Návštěvnost
Komentáře odeslané
Komentáře slouží k vyjádření vašich názorů, postojů či kritiky.
Kolikrát ještě? Publikoval(a): Lioness | Básně » Romantické
Výborné
KOŠARISKÁ Publikoval(a): Vivien | Básně » Ostatní
Milá Vivien, nikdy jsme se nesetkali. Znám Tě tedy jen omezeně. Místo, které popisuješ neznám. Nevím, kdy bylo pro Tebe důležité/zaujalo Tě. Vnímám to všechno jako výhody. Mohu ocenit, že na světě jsou lidé jako Ty(krása lidského ducha), kteří se radují z toho, co Ty("tíhnu k této kráse". Když jsem četl Tvou báseň snažil jsem se být co nejméně sám sebou. To má výhodu, že si od sebe mohu na chvilku odpočinout, třeba i od své únavy, kterou aktuálně intenzivně pociťuji. Přesto bez sebe sama to nemohu ocenit. Musím v sobě najít něco z minulosti, co nechám Tvými řádky rozeznít. Třeba je to něco nedokončeného, co mi Tvé řádky pomáhají uzavřít/naplnit. Jistě to musí být hezké nebo alespoň zajímavé, protože jinak bych se k tomu těžko vracel. Leda že bych to ošklivé potřeboval uzavřít nebo se jím sebetrýznit. To není tento případ. Netřeba to rozebírat. Dovedla si rozechvět/znovu nalézt nějakou strunu ve mě. Nebo že by jsi svým zážitkem dovedla dodat strunu novou(nejspíš pomocí zrcadlících neuronů)? V každém případě kompozice je následující: Dívám se na Tebe a Ty se díváš na horu, na krajinu. Vidím v Tobě ale asi nějakou jinou paní v jiné krajině s výrazem v obličeji, který se mi někdy tehdy líbil, ale pořádně jsem mu nerozuměl. Nyní jsem s tou paní Tvým prostřednictvím začal rozhovor a dostal se do naděje, že mi svým příkladem třeba pomůže zprostředkovat svoji radost - je to jako by se ve výjevu radovala z toho, že vidí třeba sviště a ukázala mi ho. Tyto řádky kompozici pro Tebe ještě zesložitily: Nabízím Ti k vidění tuto kompozici: Můžeš se podívat do mých zad, jak se dívám před sebe na druhou Tebe, jak se díváš do krajiny a na horu.
Nejspíš se chci jen vykecat, promiň.
KOŠARISKÁ Publikoval(a): Vivien | Básně » Ostatní
Krásné! Člověk jako by tam byl (navíc ještě v Tvém doprovodu, s Tvýma očima). Možná je v tom i kus cestování v čase.
ODCHÁZENÍ Publikoval(a): Vivien | Básně » Ze života
Ve mně se tím otevřelo něco, k čemu mám potřebu ještě něco dodat. V církvi i v tvých řádcích se mluví o tom, že je dobré se rozloučit a učinit další věci. Když jsem padal ze skály, stačil jsem mnoho věcí promyslet. Asi jsem vztahově rigidní, ale mě osobně to spíš vyhovovalo. Ukazovalo to možnost si mnoho této nepříjemné a obtížné práce ušetřit. Zřejmě to u kazuje nejen na mou rigiditu, ale i na to, jak moc smrt vytěsňuji, což je i současný mocný trend. Mohli bychom rozebírat, jak moc je smrt pro okolí neatraktivní a do jaké míry tomu bylo i v minulosti. Asi to není na místě. Z minulosti nemám informace, jen nějaké představy.
ODCHÁZENÍ Publikoval(a): Vivien | Básně » Ze života
Jako dítě jsem viděl smrt u ostatních a myslel jsem si, že má smrt bude také taková. Když jsem pak padal ze skály, viděl jsem, že když umírám já, je to úplně jiné a lepší, než jak jsem to vnímal u ostatních. Teď jsem byl na přespávačce pod převisem v oblasti, kde jsou vlci. Když jsem šel v noci močit, představil jsem si smrt. Byla ošklivá.
Umírání na nemocničním lůžku, kdy je umírající obklopen blízkými: Umírá nejen on, ale i kousek z blízkých. Není potřeba jen připravenost umírajícího, ale i jeho okolí. Někdy jej nechtějí pustit. Je to pro něj nepříjemné setrvávat kvůli někomu z venku.
Pokud částečně umíráme už nyní, třeba právě prostřednictvím smrtí druhých, je nás stále méně. Čím méně nás je, tím je smrt logičtějším vyústěním.
Takto od stolu se to ale snadno píše.
Myslím na to, co napsal Lustig: Po příjezdu se Židé dělili na ty, kteří to chtějí za každou cenu přežít a na ty ostatní. Přežití bylo i formou odporu vůči nepříteli. Nevím, jaký způsob byl lepší. Ti ostatní pak prý velmi rychle umírali.
Takto od stolu se to ale snadno píše.
ODCHÁZENÍ Publikoval(a): Vivien | Básně » Ze života
Umím odejít v klidu, lehnout si a umřít? Statečně přečkat bolest z toho, co jsem mohl a měl udělat, ale neudělal? Mám o to usilovat? Už nějaké zážitky blízkosti smrti mám.
Následující už jsem psal paradoxy:
Mám na mysli strach lidí, kteří už dosáhli požehnaného věku, hodně trpí, a přesto se vyhýbají smrti. Mohu použít termín vlastnictví. Někdo jiný (a teď nemyslím konkrétně Boha) je majitelem mého života. Je to, jako by mi někdo nabídl zájezd na hory i když nemusel. Kývnul jsem mu na to. Týden vypršel. Má po uplynutí smysl se schovávat ve skříni, v lese, dupat do země jako pominutý, že se mi nechce zpátky? To přece neděláme. Ani nás nenapadne udělat něco jiného než nasednout do modrého autobusu. Nepátráme po tom, zda někdo v historii zotavovny dokázal prodloužit svůj pobyt.
Proč to neumím, co se týče smrti? Protože mi chybí nadhled. Lze mít vůbec nadhled, když mi alespoň připadá, že nic jiného kromě života nemám? Třeba mohu mít alespoň „poloviční“ nadhled. I ten je lepší než žádný.
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
OK, končíme s rozebíráním.
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Constantine,
vaši přestřelku s paradoxy jsem četl mizerně, nepozorně. Hodně toho tady takto čtu. I tak doufám, že jsem to pochopil. Píšeš o tom, že vlak neuhne, že mě nepřeskočí. Řekl bych, že my s paradoxy píšeme o tom, že my bychom uskočili před vlakem, ještě než by nás stačil přejet. Jsem technik. Souhlasím s tebou, že jasnou, byť trochu teoretickou šanci se zabít máme.
Psychopatů je 5 procent. Je možné, že k nim patřím.
S egyptským náboženstvím je to hezké, ale já je neznám. Píšeš, že rozděluji. To je zajímavé. I ďábel znamená v překladu rozdělený. Myslíš tedy, že nerozdělený Bůh je takový, který dává život i zabíjí?
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Vrátím se k představě majitele života, který je mimo nás. Je to s ním zvláštní. Není jeden. Jsou alespoň dva. Prvním je láska mezi mužem a ženou, potom možná Bůh, který vkládá novou duši do lůna ženy potom, co muž zabuší na jeho bránu. A pak je zde smrt, někdo jiný, jakýsi zvláštní opak matky, který život bere.
Možná smrt není jen špatná. Připravuje nás o všechno dobré, co jsme ještě mohli zažít, ale vysvobozuje nás od všech zlých věcí, které se nám staly nebo teprve mohli stát. Smrt je vykupitel od bolesti. V potravním řetězci je až zvláštně zhmotněna třeba tygrem, který od utrpení osvobozuje staré, slabé kusy. Ty tedy neumírají sami, ale při zvláštním, posledním, zásadním setkání, kdy jsou si oběť s predátorem blíže a blíže, až se kořist ocitne uvnitř predátora. Člověk sám je tedy smrtí mnoha zvířatům a při zabití prochází zvláštní duchovní cestou, která se otevírala dřívějším obětujícím Bohu. Je to spojeno s díkůvzdáním, s vděčností za potravu, s blahem nasycení a možností dalšího života.
Při prvním příchodu Pán Ježíš zvítězil nad smrtí, při druhém zvítězí nad ďáblem. Smrt je pojímána jako cosi zlého, proti čemu dříve byl lék. Ovoce ze stromu života, který roste v ráji a který je nám za trest odepřen. Smrt zde byla již dřív. Když člověk uposlechl našeptávání hada, měla být použita ihned. Bůh shovívavě smrt odložil, nechal člověka, aby se rozmnožil a pak jej teprve postihl smrtí.
Smrt je cosi zlého, jako by to byl jakýsi archanděl ďábla. V Bibli se ale nepíše nic o tom, že by se něčím provinila, než dostala tuto úlohu za trest. O ďáblovi je tam dost příběhů, o smrti žádný takový, ve kterém by se smrt projevovala. Přesto nad ní Pán Ježíš vítězí jako později nad ďáblem.
Četl jsem Vaši přestřelku. Škoda, že v ní byly použity agresivní prvky. Chápu obě strany. Mohu se zastat obou verzí. Napadá mě zastání se Paradoxy: Sebevražda je rozhodnutí (je zajímavé, že život si jejím prostřednictvím mohu jen ukrátit, ne prodloužit, nemám tedy možnost si svůj zánik posouvat na obě strany). Sebevražda je rozhodnutí. Pokud jej udělám, otřese mnou, změní mě. Najednou vidím svět jinak. Možná to byla blízkost smrti, která otřásla a osvítila můj život. Najednou vidím, že mám nějaké peníze, které mohu ještě před sebevraždou utratit s tím rizikem, že už se mi pak do sebevraždy nebude chtít. Tuto proměnu zobrazuje pěkně Bohumil Hrabal v knihách Ostře sledované vlaky a Kain. Bohumil Hrabal přisuzuje blízkost smrti (ze které se pak rodí nový život) prvnímu spojení muže a ženy. Našel jsem pěkné shrnutí knihy Kain:
subjekt-Já (sám výpravčí na nádraží v Kostomlatech) si kupuje jízdenku do náhodně určeného místa, aby tam v hotelu spáchal sebevraždu. Ve vlaku se setká s průvodčí Mášou, svou dávnou přítelkyní z mládí, která ho v mezistanici Praha vezme s sebou do svého bytu a vášnivě se spolu milují. Následující den pokračuje subjekt-Já ve své cestě vlakem a naplňuje svůj původní plán tím, že si v hotelové vaně podřeže břitvou zápěstí. V posledním okamžiku je však zachráněn. V nemocnici dostane novou krev a cítí se najednou i novým člověkem. Máša ho navštíví. Jakoby znovuzrozený teď pomýšlí na obyčejný rodinný život s Mášou. Když ta mu řekne, že je s ním těhotná, začne se mluvit i o svatbě. Subjekt-Já se zase vrátí do práce, tam je ale zatčen SS jako podezřelý z odbojové činnosti. Je však propuštěn, protože němečtí vojáci teď, když se už stahují z front, nepovažují za nutné zabíjet. Když krátce poté subjekt-Já jede na kole podél trati, uvidí v příkopu těžce zraněného německého vojáka. Ze soucitu a jako projev humánnosti ho zastřelí. O chvíli později potká skupinu německých zajatců pod dozorem českých strážců. Když se několik zajatců pokusí o útěk, je subjekt-Já (pravděpodobně) smrtelně zraněn zbloudilou kulkou ze zbraně jednoho z Čechů.
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Myslím si, že skočit pod vlak nebo se zastřelit je dost těžké. Nevím, zda je někde vyčíslené, kolik lidí je toho neschopna, zvlášť pokud má třeba děti atd.
Paradoxyn paradox se dá rozlousknout i jinak než sebevraždou. Totiž, že ta, která nám bere život by byla i odpovědná za to všechno, co jsme odpovědní nyní my. Je toto řešení "lepší" nebo "horší" než to se sebevraždou? Podle mě je toto řešení opět paradoxní: Smrt by byla odpovědná už v průběhu našeho života. Tím by do něho vstupovala už v době, kdy ještě život probíhá. To by tolik nevadilo. Podle toho, co jsem napsal, se to stejně děje a život je tím barevnější.
Paradox je v něčem jiném: Co když se život uskutečňuje právě v odpovědnosti? Potom by mu jeho působiště brala ta, která je jeho opakem. Pokud jsi to Paradoxy myslela ještě nějak jinak (svůj paradox), tak to prosím uveď. Díky.
Ještě mě napadá: Třeba lidi stvořil a na svět poslal Bůh. Ať je to jak chce, lidé zde dělají docela ekologický svinčík, za který by se do nějaké míry cítí odpovědní. Co když ale jinak nemohou, než dělat svinčík podobně jako přemnožení králíci v Austrálii? Třeba se Bůh k této odpovědnosti hlásí a je schopen to vyřešit?
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Díky za komentář.
Budu nadále setrvávat v pojmu vlastnictví, rozdělím je na dvě části:
1) nemám pochyby o tom, že jsem "majitel" života včetně odpovědnosti
2) součást majetku je i nabytí. Nemám pocit, že bych si život nějak zasloužil/vydělal, nemám žádnou darovací smlouvu. Mohu si říkat ono ohrané: Když to mají ostatní, mám to také tak. A navíc to neřeší...
Jistě se to dá brát i obráceně: Někdo si může říct, že zde trpí nedobrovolně, že je tu víc boleesti než radosti atd. Toto tvrzení je zavádějící. Může je vyslovit až obdarovaný/vyučený. Možná je může vyslovit jen někdo, kdo má nějakou vizi/normu dobra. Ve chvvíli, kdy se mu jí nedostává, si na to stěžuje.
Jiný zase může říct: Nelíbí se ti tady, tak se zasebevraždi. Ani to podle mě není tak jednoduché. Vyžaduje to hodně energie, bolesti.
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Měl jsem na mysli strach ze smrti. Strach lidí, kteří už dosáhli požehnaného věku, hodně trpí, a přesto se vyhýbají smrti. Mohu použít termín vlastnictví. Někdo jiný (a teď nemyslím konkrétně Boha) je majitelem mého života. Je to, jako by mi někdo nabídl zájezd na hory i když nemusel. Kývnul jsem mu na to. Týden vypršel. Má po uplynutí smysl se schovávat ve skříni, v lese, dupat do země jako pominutý, že se mi nechce zpátky? To přece neděláme. Ani nás nenapadne udělat něco jiného než nasednout do modrého autobusu. Nepátráme po tom, zda někdo v historii zotavovny dokázal prodloužit svůj pobyt.
Proč to neumím, co se týče smrti? Protože mi chybí nadhled. Lze mít vůbec nadhled, když mi alespoň připadá, že nic jiného kromě života nemám? Třeba mohu mít alespoň „poloviční“ nadhled. I ten je lepší než žádný.
Další nástroj je, že jsem součástí celku, kterému jsem pomáhal nést nějaké břemeno, podílel jsem se třeba na rozvíjení pokroku. To, že zemřu, znamená, že břemeno ponesou mí následovníci, kteří budou směrem a náplní dělat totéž, co jsem dělal já, takže ač se mi zdáli celou dobu cizí, mohu nahlížet, že nejsou, že jsou součástí stejného organismu, kterým jsem i já. Má smrt je, jako když kapr ztratí šupinu. Doroste mu nová. Pokud to tak je, tak lehčeji umírají Číňané, jak jsem Ti o tom psal, že oni se vnímají jako součást většího celku.
Tvá báseň je snad i o statečnosti. O tom, že v blízkosti smrti život září nejvíce. To neznamená, že musím jezdit na silné motorce dvě stě v městě, když to neumím. Měl jsem být statečnější v covidu a více pomáhat, když jsem měl třeba strach, že na covid zemřu. Měl jsem více umírat, když mi zamilovanost zabraňovala podniknout konkrétní kroky vstříc královně mého srdce. Asi víš, že vždycky neumím být statečný.
Znám nějaké lidi (včetně Putina), kteří se dokázali dokonale zabezpečit proti covidu. Smrt je ale dohnala jinak, z jiné strany, nečekaně. Když si jako člověk rozvinuté společnosti zajistím to, že budu jen ležet na gauči a pochlastávat, nezajišťuji si právě absencí smrti jakousi smrt zaživa? Do jaké míry je smrt právě odejitím ze života, který je nedokončený, ve kterém jsem mohl, měl udělat něco zásadního, co by ho naplnilo, ale neudělal?
Přeji pěkné úterý
HRADBY ČASU
Oči si napouštějí
plnou místnost hebké tmy
Uši otvírají okna
aby čerstvé ticho
mohlo dovnitř
Z bříšek prstů
vzduch slíbává mozoly
Srdce bere do rukou kladívko
roztlouká zmražené ženy
sestavuje novou
ze žlutých modrých a zelených dílů
zmítající se
v orgasmech Samoty
Duše vyzívá smrt
K tanci života
Po bosých lidech
na budících ve sněhu ulic
na nočních dlouhých expozicích
tikají krvavé stopy
krátícího se zájezdu
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Nechci učit děti a dospívající. Mezi mnou a žáky je rozdíl v tom, že oni se více potýkají se smrtí při získání partnera i partnerky. Možná, kdybych tento práh překročil, opustil svůj gauč, byl bych při častějších návštěvách smrti, kdy život o to výrazněji svítí, raději.
Pokud otevřu oči a přijmu, že na svém životě nemám pražádnou zásluhu, nemusím se tolik vymezovat proti smrti (byl jsem teď na přespání na převisu, jsou tam v okolí vlci, šel jsem v noci čůrat s tím, že mohu zemřít. Bylo to velmi ošklivé, horší než když v překrásné krajině na obrazovce po sobě střílí dva kovbojové).
Z HLUBIN BYTÍ Publikoval(a): paradoxy | Básně » Láska
Jsem vázaný k prostoru. Většina věcí, co napíšu, je spojena s nějakým místem. Nedávno jsem si zajel na místo, které mám spojené s tím, co nazývám dívání se matčinýma očima. Je to Krčský potok v Krčském lese poblíž nemocnice. Tehdy byl špinavý, byl cítit dezinfekcí i jinými pachy nemocnice. Nemyslel jsem na pacienty ani na jejich blízké. Myslel jsem na personál. Bratranec měl tehdy přítelkyni s dětmi, která stále měnila partnery. Byla to zdravotní sestra, která bydlela blízko Krče. Nabízí se, že tam pracovala. Cítil jsem, že její děti vyrůstají v nedostatku, v jakémsi chladu. Zřejmě se to nějak propojilo s tím, jak jsme se tam tehdy s matkou ocitli. To, že jsem viděl něco u druhého, mi umožnilo vidět něco u sebe, u nás, co bych jinak neviděl.
Budu nyní myslet na matky, které to také mají. Děje se to třeba čtyřletým dětem a jejich matkám. Je to období, kdy láska, onen ochranný lak vztahu a sexu začíná končit. Evolučně je to tak v pořádku. Matka cítí, jak to s ní pracuje, ocenila by, kdyby to dítě nepoznalo, ale zároveň vycítí, že dítě o tom velmi dobře ví. Vycítí, že dítě se na to dokonce snaží vyladit. Nezbyde jí, než aby se sama naladila na své dětství a hledala tam obdobnou zkušenost. Je to čerpání energie z dětství, pomáhá tomu návrat do míst, kde jsme vyrůstali i jiné věci.
Snad jsem tehdy vnímal s matkou něco na způsob osiření. Velmi zvláštní bylo to, že jsem nevěděl, k jaké osobě mám osiření přiřadit. Pokud měla matka problémy s otcem, snažila se to přede mnou zakrýt. Ono osiření jsem se tedy snažil navěsit na cokoliv v mém okolí, co to nabízelo. Kluk od rozvedené matky v roli fackovacího panáka se k tomu vyloženě nabízel. Podobně prostředí nemocnice, které se vší silou, ale nakonec vždy marně nebo alespoň velmi divně (Kubovy zážitky z nemocnic), snaží nahradit domov.
Každý psycholog by řekl, že by bylo bývalo lepší, kdybych to s matkou neprožíval. Pro mě to ale byla příležitost, jak se jí přiblížit. Stálo to za to i když jsem se pohyboval v úplně cizí krajině, které jsem vůbec nerozuměl.
Matka byla nucena se vracet do svého dětství. Nakonec snad ona byla tou, kdo byl nucen se dívat dětskýma očima, nejistá situace ji nutila řešit situace jako dítě. Dětské oči byly možná paradoxně použitelnější pro mě než pro ni.
Zde asi nejde nepomyslet na Oidipovský (a potažmo na armádní) komplex.
Myslím na mechanismus toho, co mně se děje, když jsem v situaci, ve které jsem zachytil matku. Matka podniká spoustu opatření. Všechny zřejmě mají vést k tomu, aby na sobě samé viděla, že se jí děje to stejné, jako snadno vidí u cizích lidí. Proč je to tak těžké? Protože to znamená vyhřeznutí vlastní duše do špíny cizoty neznámých. Na cizího člověka se nedíváme přes brýle života, kterými se díváme na sebe. Brýle života v sobě cítíme jako touhu, víru, naději ve zdar vlastní existence, kterou často testujeme právě porovnáváním s ostatními.
V těžkých situacích jsou nám tyto brýle násilně sundávány a my jsme konfrontováni se smrtí. Právě v okamžiku přicházení o život se život výrazně projevuje. Právě to dítě intenzivně zaujme. I je na to evolučně nastaveno.
Zřejmě to byl průhled škvírou, průhled na něco, co jsem neměl vidět. Jsem za něj vděčný. Podle mě je takový průhled zásadní i v dospělosti. Lze jím zahlédnout záležitosti nebo spíš bytosti související s Bohem.
EXPEDICE KOROWAI Publikoval(a): Vivien | Experiment » Cestování
:-)