neumím počítat karty

Za kostelem jsem potkal člověka, který ukradl Lenina a rozhodl se, že rozemele všechno, co po něm zbylo a bude ho prodávat jako koření.

Měl zbytky vůdce světové revoluce v takové velké hliněné nádobě.

Zvetšelé šaty a zrzavé vlasy.

Bylo mi z toho trochu špatně.

Nejsem zvyklý na mrtvoly.

V TV jich člověk vidí sice hodně, ale to je něco jiného.

Mediální svět nám připadá neskutečný už i v případě, že jde o reálné obrazy.

 

„K čemu to koření bude?“ zeptal jsem se.

Ten člověk se usmíval, ale byl v něm i kus smutku.

Malinko jsem mu záviděl tu jeho rozpolcenost.

Obsahuje možnost někam jít, i když člověk neví kam.

Pokrčil rameny a řekl: „Mohlo by to být dobré pro nápravu lidstva. Lepší než Španělská chřipka.“

„Kdo zvonil na ty zvony?” ptal se před kostelem velmi nazlobeně muž v tuhém obleku, který měl upnutý až ke krku.

„To nebylo zvonění. To byl neskutečný kravál.”

„Co se mě týče,” řekla macatá ženská, která si kecla na schody kostela.

„Tak pro mně jsou zvony vždycky kravál.”

Roztáhla doširoka svou sukni pevnýma nohama a nevypadala jako někdo, kdo se chce začít modlit.

„Ženská!” zavrčel na ní oblek.

„Zvony jsou úžasná hudba, ale nesmí na ně zvonit kdejaký idiot. To se musí umět. Jako se ženou,” dodal s nádechem čehosi lascivného a mrkl na ni.

Vypadalo to dost hrozivě.

Věnovala mu jen o moment delší pohled a ušklíbla se.

„Vy chlapi si všichni myslíte bůhví jaký nejste básníci.”

Po té mlaskla masitými rty, které by dokázali na jeden zátah vysát pět piv a pět chlapů navrch.

Tuhý oblek to zaznamenal z první řady a začalo mu zvonit v uších.

Okolo zvonice prolétala čarodějka Dulcinea na své kouzelné jehle.

Vyhazovala z mošny prezervativy ve tvaru vánočních zvonečků.

Kolem hlavy ji kroužilo ptactvo a netopýři.

Měli na sobě závodní čísla.

A jeden z nich nápis Enola gay.