2. něco málo o tom, jaké je to dostat jméno

Anotace: ten samý vousatý na cestě za sebepoznáním a ona se tam také mihne

 
“nemám jméno“
 
řekl si jednoho dne ráno, zrovna když si vychutnával
první doušky chladné potoční s nádechem horských kamenů.
Teda on jméno měl, to co mu dali lidé z města, ale nikdy nikoho nepotkal
a kdyby potkal, tak by mu tak stejně neřekli. Asi by vzali nohy na ramena a jen tak
po rukou by pelášili z kopce dolů. Jen si představte. Běžíte po rukách, na ramenou nohy
..no kdo to kdy viděl, nebylo by lepší raději použít ty nohy?
 
Rýpal se klackem v zubech a přemýšlel o důležitých věcech ale ať se snažil sebevíc, pokaždé
se mu tam zjevovala Ona. Jak by mu asi chtěla říkat, jaké jméno by si měl dát aby se jí líbilo?
To a několik berušek se mu honilo hlavou.
 
Už to bylo pár dní co se mu zjevila naposled. Stála tam jak postava z obrazu
a tvářila se jako by patřila k tomu velkému pařezu odjakživa, jako by byla
součástí jeho stínu. Už ho nepřekvapilo že nemluví ale její pohled
a ta cizosvětná krása jako by vyprávěla příběhy bez konců plné slov
o minimálně pěti slabikách a téměř žádná zdivočelá slovesa. Jakoby mluvila
o jeho zarostlé bradě
se stejnou laskavostí, se kterou zpívá nahodilá matka rozcuchaným dvojčatům.
 
Najednou začalo pršet, takové to jak vám kapka pohladí krk
a vy se otřesete zimou ale tou zimou, která vlastně hřeje.
Déšť zhoustl a provazy se začaly spuštět až k zemi.
Zaplétaly se a zabodávaly do země. Hlína si prozpěvovala a jehličí se vydávalo
na okružní plavby. I mech se usmíval.
Z ničeho nic se za závojem tekutého skla objevila Ona. Stála tam
a byla suchá a opět to
vypadalo, že chce promluvit. Už se naučil k ní nechodit hned
aby jí nevylekal a naopak jí dal čas
aby sama přisedla tu k ohni, tu na břeh potoka a jak tajně doufal
že možná jednou, na klín..
 
Ale Ona se ani nepohla.
 
 
 
Za to se pohly její rty a vyšlo z nich jediné slovo.
No vyšlo, ono se tak nějak plazilo, nebo možná vyteklo
jako med i když nejlepší by bylo říct, že jen zašumělo
a cinklo o stěnu blízké skály.
 
…...
 
Ona mu dala jméno. Přišlo ve chvíli kdy si ho nejvíc přál, kdy po něm toužil
a byl ochoten poprosit noční šumy aby se s ním podělily o pár písmen
 
tak se budu jmenovat !
 
Postavil se tváří k zapadajícímu slunci, které zrovna vykouklo z mraků,
snad aby se rozloučilo s dalším dnem a zakřičel ho
tak nahlas aby každý, kdo má čím poslouchat věděl, že ode dneška
se jmenuje
 
„On“
 
a to je nejlepší způsob, jak dosáhnout nejen na strom pro masitou veverku, ale také toho, aby se jednou říkalo
 
Ona a On
 
S touto myšlenkou se schoulil pod mohutnou borovici a usnul. A možná se mu zdál sen...
 
 
 
 
 
být On a nebýt ten
být nebit s ohledem
na jisté změny v barvě noci
když strom se zlomí
pro ten pocit
že pod větví se dobře spí
až do chvil než se rozední