Hvězdy nám nepřály (recenze)

Anotace: Bez bolesti by člověk nepoznal radost. (strana 24)

Název: Hvězdy nám nepřály

Autor: John Green

Nakladatelství: YOLI, 2014

 

Oficiální anotace:

 

Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. „Nejvtipnější smutný příběh“ je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě. 

 

 

Má vlastní recenze:

 

Jak je již zmíněno v anotaci, Hazel se seznámí a Augustem. Jejich seznámení neprobíhá tak, jak se lidé seznamují „běžně“ – žádná škola, diskotéka atd. Ti dva se setkají v podpůrné skupině, což je skupina mladých lidí setkávající se v kostele, za jednoduchým účelem. Že v tom nejsou sami. Že všichni ti, co do skupiny zavítají, mají společný „problém.“ Rakovinu. Buď úspěšně vyléčenou, nebo s ní právě bojují. A jak jsou na tom ti dva? Hazel bojuje se štítnou žlázou a metastázami v plicích, zatímco Gus rakovinu přežil. Přežil ovšem s následky – místo jedné nohy má protézu.

    Upřímně, Hazel se nedívím, že se do Guse zamilovala. Gus je milý, zábavný a sexy (brunet s modrýma očima, na rovinu, kdo by odolal?) Pokud pomineme rakovinu, dá je dohromady mimo jiné kniha Císařský neduh. A právě Císařský neduh to všechno rozjede. Hazel si strašně přeje zjistit, jak by knížka pokračovala. Ale autor oné knihy se straní lidí, nedává rozhovory a Hazel neodpověděl na jediný dopis (a že mu jich napsala nespočet). Jak to tedy udělat? Využije spolu s Gusem Džina v láhvi, nadaci, která plnila nemocným dětem jedno přání.

     Hazel své přání použila již kdysi, ovšem Gus si to své schoval a tak se hrdličky dostávají do Amsterodamu, aby se mohli shledat s Peterem Van Houtenem, autorem Neduhu. Během pobytu se toho stane nespočet - od zjištění, že Peter Van Houten je ve skutečnosti idiot až po… Ne, dál vám to neřeknu. To bych přece vykecala úplně všechno, což nechci.

 

 

Kniha je napsána s neuvěřitelným citem a vtipem. Až se mi nechce věřit, že je to fikce. Strašně se mi líbil vztah Guse a Hazel. On má místo nohy protézu, ona za sebou musí neustále vláčet bombu s kyslíkem. A jim je to jedno, oni se přesto milují a ukazují, jak strašně křehká je láska nejenom mezi dvěma lidmi, ale i mezi přáteli a rodinou. Ukazují, jak neuvěřitelně křehký je lidský život. Jaká je láska, když dvěma lidem hvězdy nepřály.

 

 

 

 

Doporučení:

 

Knihu bych doporučila naprosto všem. Je jedno, jestli jste muž, žena nebo hermafrodit. Jestli jste mladý/mladá, starý/stará. Je to knížka, na jakou jen tak nezapomenete a která se vám vryje pod kůži. Jenom upozornění pro citlivé dušičky jako já… Posledních sto stran jsem nebrečela, to ne, ale oči se mi leskly. Ale potom, když přišlo to ono, tak jsem si musela dojít pro kapesník. Neodehrál se hysterický vzlykot, ale jenom pár tichých slz, za které se nestydím. Protože ta knížka si to zaslouží.

 

 

 

 

Obálka:

 

 

 

Obrázek obálky a oficiální anotace zkopírovány z http://www.bux.cz/