Dědek marodí

Pošmourné ránko na Žižkově... Hrabu se z vyhřátého pelechu. Hekám, kašlu, kýchám, prskám, funím, smrkám a vůbec vydávám veškeré zvuky, které jsou dokonce absolutně nevhodné i při probouzení starobního důchodce, jehož kára života minula již osmdesátý milník dálnice tohoto života. Samozřejmě, nemohu srovnávat své ranní vstávání s ranní toaletou francouzského krále Ludvíka XIV., ale přesto mi dnes něco nehraje. Jsem zvyklý vstávat do relativního ticha. Poté obvykle zkontroluji, zda plánovaný noční odvod přebytečných tekutin a případně i dalších přebytečných materií z mého těla proběhl podle plánu a hlavně v těch správných lokalitách. Tato kontrola bývá důležitá zejména po předchozí návštěvě žižkovské Zahradní restaurace Lavička. Většinou stačí zkontrolovat míru vlhkosti nočního oděvu a ložního vybavení. Je-li vše tak jak má být, vydám se natěšeně do kuchyně připravit pro sebe a pro přítelkyni Miki královskou snídani.

Ale dnes je všechno postavené na hlavu! Žádné ticho, žádná natěšená nálada, žádná chuť k jídlu! Nezvratně dospívám k děsivé skutečnosti! Já jsem nemocný!!

Tak tento stav jsem naposledy zažil asi před patnácti lety. A léčil jsem se samozřejmě sám, pouze pod dohledem milované a milující životní družky. Ta byla též zodpovědná za diagnózu, výběr, nákup a aplikaci léků. Samozřejmě, nad tou rýmičkou jsme tehdy hravě zvítězili…

Bohužel, moje choť, která sama byla celoživotně vážně nemocná a vržena tak volky nevolky do chřtánu nepřetržité péče našeho zdravotního systému, této péči před jedenácti lety podlehla a odešla do věčných lovišť.

Zanechala mě v tomto slzavém údolí na starost své nejmilejší přítelkyni, černovlasé kočičce Miki. Miki je v jádru docela milá holka, závidím jí její teplý černý kožíšek a její čtyři hbité štíhlé nožky. Její vztyčený pevný ocásek jsem jí již, díky bohu, s postupujícím časem závidět přestal. Miki ale svou roli v našem vzájemném rodinném vztahu nikdy nepochopila. Nejen, že se o mne odmítá jakkoliv starat, odmítá i vařit, ale nutí mě, abych pro ní nakupoval kočičí baštu a pečlivě udržoval v čistotě i její toaletu.

Musím se tedy smířit s tím, že ze své současné zdravotní indispozice se musím vyhrabat sám.

Můj současný kontakt s okolním světem a případné dovzdělávání spolehlivě zajišťuje televize a Internet.

V televizi jsem dříve převážně sledoval sportovní přenosy, pohádky a reklamy. Sportovní přenosy mě ale v posledních letech deprimují.  Rychle a vzpřímeně se pohybující lidé mě doslova iritují! A to mě napadá i slovo daleko výstižnější, leč ...

Pohádky jsem v dnešní době částečně nahradil přenosy z parlamentu a částečně přenosy politických debat. Míra té dětské fantazie v nich zůstává nejen beze zbytku zachována, ale srandy je v nich dnes ještě daleko víc. Tradičních postav hloupého a líného Honzy respektive Káči a příležitostně i ufňukaného ublíženého čerta a samolibého pantáty se v nich objevuje na můj vkus až příliš mnoho, ale nepochybuji, že každá z těch postav již spolehlivě ke svému štěstí dojde! Vždyť scénář píše sám současný život!

U TV reklam se, vzhledem k mé současné zdravotní situaci, zaměřím na lékárny. Tam půjdu hledat lék na tu svou rýmičku! Že se jedná o pouhou rýmičku je zcela jasné, ostatně jinou nemoc neznám a ani neuznávám. Přitom se zdravotnickými zařízením své zkušenosti mám, ale oba mé umělé kyčelní klouby i operovaná páteř jsou v podstatě jenom následky drobných nehod v rámci mé skvělé sportovní kariéry v mladém věku.

A zaměřím se na lékárny dr.MAX. Jednu tu mám přímo přes ulici a v jejich TV reklamě se objevuje taková mladá, černovlasá a pochopitelně i krásná lékárnice s podmanivým úsměvem. Co když třeba prodává zrovna v té naší lékárně?!?

Před vlastním nákupem jsem prostřednictvím televizních reklam načerpal základní potřebné znalosti. Jimi vyzbrojen jdu tedy nakupovat jen ten nejlepší lék na respirační nemoci, lék na svou hýčkanou rýmičku!

Hrabiví prodejci, netěšte se, že mi vnutíte léky na zlepšení funkce prostaty, zvýšení potence, léky pro potlačení chrápání a nezajímá a nedojímá mě ani ta vaginální suchost! Hromada nespotřebovaných léků, které zbyly po nebožce, mi totiž poskytla množství tréninkového materiálu, a to příbalových informací pro uživatele. Každý lék má vlastní příbalovou informaci! A kdo chce aby mu lék skutečně pomohl, ten musí pozorně prostudovat jeho příbalovou informaci a jejími pokyny se důsledně řídit!

Mentálně i teoreticky plně na výši hrdě kráčím přes ulici do dveří místní lékárny. Otevírám vchodové dveře a očima plnýma radostného očekávání hledám prodavačku: Mladá? Ano! Černovláska? Ne!  Podmanivý úsměv? Jak se to vezme, chce to ale i trochu fantazie! Krásná? Asi jak pro koho… Prostě úplně obyčejná, zrzavá, pihovatá i trochu uhrovitá, ale jinak docela sympatická žába! Spolknu nepatrné zklamání a vytasím se s předem nastudovanou úvodní větou: Jé, slečno, vy jste až neuvěřitelně podobná té prodavačce z televizní reklamy! Jenom jste ještě hezčí, dodávám odvážně a zbožně doufám, že sledování televizních reklam není její koníček. Lichotka ale zabrala! Dívčina se celá rozzářila a zašvitořila: Co si milostpán jako bude přát? Její roztomilý přízvuk prozradil, že Česko nejspíše nebude její rodnou zemí…

Pán si bude přát nějaký spolehlivý dryák na rýmičku! Účinný lék na respirační onemocnění! To jsem dodal, jen abych zdůraznil svoji intelektuální zdatnost. Důvěrně se ke mně naklonila a zašeptala: Mám zde ještě jedno balení léku, který šel nesmírně rychle na odbyt v dobách pandemie covidu a jehož spotřeba nápadně vzrostla i v nedávné době po prudkém zvýšení cen energií.

Tak sem s ním! Přistupuji k okénku, ona mi podává balení léku, já jí podávám finanční kompenzaci. Bankovka mi však vypadává z revmatických prstů a snáší se k zemi. Jdu rozvážně do podřepu a s přimhouřenýma očima šátrám po podlaze. Děvče střelhbitě opouští přepážku a vrhá se mi na pomoc. Počkejte, pane, já vám ten váš peníz sama ráda zvednu! Peníz!? Slyšel jsem dobře? Řekla skutečně „peníz“?! Měl jsem totiž pocit, že řekla něco akusticky velice podobného, ale něco s diametrálně odlišným významem. Ale to se určitě mýlím. Na vině je její přízvuk a moje rýmičkou částečně zalehlé zvukovody. Škoda!

Konečně končíme obchodní transakci, naposledy si se slečnou zamáváme jako staří známí a já opouštím lékárnu. Štráduji si to kolmo přes ulici přímo do prodejny lahůdek. Jsem velice spokojen s dosavadním průběhem léčení a jsem přesvědčen, že si to zaslouží malou oslavu. V prodejně lahůdek jsem pro výhradně dámský personál notoricky známá firma. Nakupuji zde pravidelně každý týden, a to již více než deset let, škvarkové placky a láhev rumu!

Občas přikoupím i televizní program. Nedávno mi jedna z obsluhujících dam prozradila, že mě již dlouho pečlivě sledují a že se nemohou starobního důchodu ani dočkat! Prý to musí být  hotová idylka! Asi by ale změnily názor, kdyby jim v bytě u skoro studeného topení mrzla zadnice i jiné orgány tak, jako mně letos.

Konečně jsem doma! Zálibně stavím lahvičku rumu na stůl a pokračuji v léčbě. Otevírám balení léku a vyjímám příbalovou informaci pro uživatele. Učené plky na čelní straně letáku mě nezajímají a tak papír otáčím na druhou stranu. Zde si přečtu užitečnou informaci o dávkování léku a o době léčby. To vše tam sice je, ale mne zcela ohromí jiná informace. Velikostí i tloušťkou písma zdůrazněné varování, že léčbu rozhodně v žádném případě nelze kombinovat s konzumací alkoholu, a to alkoholu  v jakékoliv podobě i množství! Přípustná není dokonce ani konzumace čistého lihu!

To ovšem znamená jediné: Oslavit léčbu až po jejím skončení, a to kdoví kdy, anebo slavit ihned, potom léčit a oslavu zopakovat i po skončení léčby. Okamžitě se rozhoduji pro druhou možnost. A ihned se také pouštím do její realizace...

Probouzím se pomalu, s těžkou hlavou. Přede mnou leží na stole převržená prázdná láhev od rumu a příbalová informace pro uživatele zakoupeného zázračného léku proti respiračním chorobám. Můj zrak sklouzne na poslední odstavec informace. Text odstavce je uveden pod čarou a nápadně malým písmem, proto jsem jej předtím přehlédl. Text však nepochybně vysvětluje příčinu obrovského komerčního úspěchu léku, a to jak v době covidové pandemie, tak i v době masivního zdražování energií. A já navíc text mohu rafinovaně využít jako stylový závěr této své poněkud černé humoresky! Než se ale rozhoupu k nějaké rozumné činnosti tak mi na víčka očí znovu padá těžká únava a já bez odporu usínám…

Když se po čase proberu, leží sice prázdná láhev od rumu na svém místě, ale příbalová informace pro uživatele zmizela. Miki se vesele honí za útržky papíru, které poletují ve vzduchu po místnosti a já se propadám do deprese…

Pochopil jsem totiž, že právě nenávratně zmizel nejen důležitý důkazní materiál, ale potažmo také stylový závěr této humoresky. Pokusím se vše alespoň částečně napravit a ztracený text v hlavě zrekonstruovat, ale pak se musíš ty, laskavý čtenáři, spolehnout jak na mé čestné slovo, což klidně můžeš, ale také na moji paměť, což již tak jednoznačně doporučit nemohu.

Jaké je tedy ono úžasné tajemství velkého komerčního úspěchu léku a jak zní tedy závěrečná příbalová informace, která je zároveň i finálním textem této morbidní humoresky?

Lék jako nástroj sebevraždy.

Dávkování:

Lék lze naprosto bezpečně použít také k sebevraždě. Minimální nutná jednorázová dávka se rovná desetinásobku doporučené maximální bezpečné denní dávky léku.  Není nutné zapíjet čistou vodou. Naopak, doporučuje se zapít menším množstvím i silně znečištěné vody. Berte, prosím, ohled na přírodní vodní zdroje a na životní prostředí! Děkujeme!