Variace na nevšední téma

Anotace: aneb Hřbitovy; proto, že Edith a Maroušek je mají také rádi a ještě jsem o nich nic nenapsala... :-)

Mračna s levandulovým nádechem tiše, zvolna plují nízko nad hranatými střechami paneláků; vítr posledních dní dokázal hravě srazit k zemi většinu barevné parády stromů, suché temné větve pohybují svími prsty proti nebi jakoby prosily. Oč? Bůh sám ví… Ulice jsou plny listí, které těší děti a pošetilé dospělé svým ševelením; procházejí-li jím však moudří dospělí vědí, že listí na ulici nepatří, a tak se obrátí o pomoc ke košťatům a lopatám , aby veškerou tu barevnou krásu odklidili do věčné temnoty popelnic. Ptáci mlknou, ulicemi se toulá méně koček. Lidé vycházejí spíše, musejí-li, jinak se raději hřejí u kamen, nadávají na počasí a těší se na příští jaro. Až se mi zdá, že to všechno vidí poprvé a nevědí, že jaro nebude, dokud se podzim nevymění se zimou…
Ostaní nadávají a já zpívám. Přišel čas větru, dlouhých večerů, temných rán; pryč jsou dny dusna, kdy je člověku k zalknutí. Ještě pár týdnů a vrátí se mi můj milovaný sníh! Ten je zatím pouze hudba příštích dní, dnes se budu šířit o dnešku, takže když už jsem nakousla téma podzimu, nemohu si odpustit téma, mnou velmi oblíbené – hřbitovy!

Je nedlouho po dušičkách, kdy lidé zase soutěžili o prvenství v disciplíně pozůstalí měsíce. Jelikož jsem si během minulého víkendu a začátku týdne dodělávala poslední jízdy autoškoly, měla jsem možnost jet kolem více hřbitovů, než by se mi běžně povedlo obejít. (Dušičky jsou pro mě dobrý den odjakživa, teď navíc také proto, že mi ten den udělili oprávnění, potřebné k zažádání o řidičský průkaz skupiny B. Uznávám, že v mém věku už vážně bylo na čase, ale některé věci je lépe neuspěchat. To už jsem vážně odbočila od původního tématu, o kterém jsem se chtěla šířit.)

Od malička mě fascinují vysoké zděné hradby, oddělující svět mrtvých od ruchu a nepořádku světa okolního. Neznám místo, kde by se mi lépe četlo (snad vyjma koruny stromu, který však už nestojí), přemýšlelo, nebo jen chtělo tiše být. Od počátku mých vzpomínek je můj život spojen s návštěvami hřbitovů, ať už jsem doprovázela babičku na hřbitov její babičky, nebo na hřbitov jejích rodičů. Vždy mě zaráželo, že většina raubířů na hřbitovy nechce, a když už se dají přesvědčit, pak jsou tiší jako pěny a nevydají ze sebe téměř žádný hlasitější zvuk. Postupem doby jsem došla k přesvědčení, že se vážně bojí a necítí se na těchto místech dobře. Proč?
Ač tomu nerozumím, smířila jsem se s tím, že ne každý považuje hřbitovy za překrásné, tiché, uklizené a udržované parky plné ptáků a veverek ve větvích starých stromů. Zvláště v naší zemi neznám lépe udržovaný park, aniž by jej museli střežit policisté, bezpečnostní systém, nebo vysoké zdi a zamčená brána. Jelikož v dnešní době, kdy jsou města plná lidí a vlastně nikde není člověk tak docela sám jsem jedině ráda tomu, že mi pořád zbývá několik útočišť před chaosem, hlukem a nepochopením okolního světa, nejspíše ani nemusím podotýkat, že jedním z těchto míst jsou právě místa posledního odpočinku (vesměs lidí, které vůbec neznám a nebudu mít tuto možnost nikdy). Nenosím neznámým květiny, nepíšu o nich básně a stejně se nebojím jejich msty. Hroby svých blízkých bohužel nestíhám navštěvovat ani zpola tak často, jak bych ráda. Možná je to jen můj subjektivní pocit a přání, ale cítím, že jsem mezi těmi vysokými stromy, starými náhrobky, tújemi, plaše plápolajícími svíčkami a více i méně prošlapanými cestičkami k jednotlivým hrobům tiše vítána. Přicházím v míru, s pokorou a úctou a nadějí. Nadějí v to, že jsou ve světě techniky a odcizování pořád kouty vnímající a neumlčující mé sny.