Nalezeno 46 záznamů. Zobrazuji 1-20.
"TY!" zavyju, že se za to sám nemusel stydět. Uhne z dráhy letu mojí pěsti. Přiskočím znova k němu a on zase uhne!
„Nesmysl!“ zamumlala, přitáhla si svetr blíže k tělu a tiše se zahleděla na slunce zapadající za horizont. „Odpustíš mi někdy?“
„Same, myslím, že tohle je vážně blbej nápad!Vážně, vážně, vážně!“ začala jsem couvat, že rychle zmizím.
Jenže já jsem nebyla stejně chráněná od hororové reality. Nade mnou nevládla rouška nevědomosti. Téměř až kam moje paměť sahá, znám pravdu a jsem cvičená ty slabochy kolem chránit. Aniž by někdo bral ohled na mě.
Les byl tichý, vítr ohýbal koruny stromů a sýček tlumeně houkal. Snažila jsem se proniknout očima tmou, podivný pocit nezmizel, ale pocit nebezpečí, díky kterému mi ještě před chvílí ve spáncích pulzoval adrenalin, pomalu vyprchával.
"Ty víš, kdo jsem. A já, kdo jsi ty!" zašeptal jí do ucha. Je strnulá jako socha
„Ale musíš uznat, že jsi aspoň vyhrál fér! Bejt zticha, měl bys to příliš lehký! JAU!! A slez mi konečně z nohy, seš jak pytel brambor!“
„Zacku, to nemyslíš vážně… nemůžete ji poslat jen tak, samotnou k ... ."
PS: ehm... romantika není zase moje parketa... . ruce v purpurový plášť a já od nich nemůžu odtrhnout oči. Vyškubnu mu dýku z ruky a tím jeho ránu ještě rozšířím a tak i proud valící se tekutiny.
Najdu zase ztracenou sebejistotu. „O nic tě nežádám! Poslali mě sem, abych tě zabila. A to mám v úmyslu udělat!“
(Povídky » Horrorové, krvavé, strašidelné, tajemné, záhadné)
Nečetla jsem tu knihu. Není to žádný vůklad, ale pokud někumu bude vadit nějaký malý sek, tak se omlouvám. Znám to pouze z úryvků.
„Proč si myslíš, že tentokrát přijmeme a tebe necháme žít. Jistě nejsi tak naivní, aby sis myslel, že nás přemůžeš. A to ani se svými gorilami.“
"Stejní…přitom úplně rozdílní… jak si můžou dva protiklady být tolik podobní?" O kom to mluvíš?! Chtěla jsem na něj vykřiknout...
"Zajímavé." Prodralo se tiché zamručení skrz jeho rty aniž by si uvědomoval našpicované uši Garzy. Ty poslouchaly každý sípavý nádech i výdech, oči každý jeho pochyb a nos luštil pach upírovy nálady ve vzduchu.
Já si zase stála na svém a nebyla ani schopná vnímat propalující pohled tří osob. Z toho dva rozzuřené. "A tohle jsou nudné detaily toho tvého nezasahování, když jsi byla jenom na obhlídce a ještě jsi na sebe neměla upozorňovat?"
"Na co? Kam mě to vedeš?" schodiště ústilo v malý koutek přímo pod stropem, kde se rozkládala velká postel a nad ní prosklená střecha. Přítmí malé lampičky pod námi bylo tady tlumené.
V okamžiku východu slunce, a v jeho záři, vzplanuly hořlavinami pokropené zdi, břidlicí natřené dřevěné trámy. Lak na jejich povrchu syčel a...