Díla autora Amonasr
Nalezeno 2317 záznamů. Zobrazuji 2061-2080.
V ČESKU SVĚTOZNÁMÍ aneb letmo o národní hrdosti
Berte to prosím sportovně. A možná i hudebně… ;-)
(Miniatura, hříčka » Ze života)
Takové reziduum nedávné diskuze s Tichou meluzínou nad její básní „Díky za minulý splín“ přeskládané do téhle drobnosti…
Hudba povznáší. Volně patří k předchozí básni ŽIVOT JAKO (VRCHOLOVÝ) SPORT coby jakýsi antipod v přístupu k životu.
Zákon silnějšího. Milovníkům sportovních celebrit doporučuji odmyslet se při čtení od svých zbožňovaných ikon (není to namířeno proti žádné z nich) a pokusit se zůstat v abstraktní metaforické rovině.
Vyznění mi nakonec vyšlo podobné, jako Tomovi (Isquieasuus) u jeho skvělé Ódy na Čecháčky, byť mi téma přišlo samo. Mohl bych závěrečnou otázku ještě změnit – Tom mi snad ale tu jistou podobnost, jež svým způsobem asi není „náhodná“, doufám odpustí ;-)
Tiše věnováno
Dnes jsem v jednom starém filmu viděl malé kluky běžet bezstarostně po ulici a spatřil jsem sám sebe na celuloidu času ve světle proměny jedné prosté otázky, již nikdo nikdy nezodpoví…
Dnes jsem špatně spal. To mizerné spaní končilo ale verši. Rychle jsem vyskočil z postele a pokusil se aspoň zčásti zachytit rychle tající stopy. Poprvé v životě jsem napsal báseň ve snu – v té zachycené je už ale jen rozpuštěná…
Chtěl jsem si jen tak pohrát sám se sebou. Nemyslel jsem přitom na nikoho jiného, než sám na sebe - pochopitelně zcela výjimečně, jinak raději myslím na jiné ;-) Jo, a může to být klidně i v opačném gardu – debilem může být jindy i autor ;-))
Svět se zase jednou plánovitě zbláznil – do Soči přijel cirkus plný akrobatů a „pánů šiditelů“, jen klauny vytrousil po celém světě. Korporace a MOV si mnou ruce - krásně je v Soči, tam velké prachy se točí… :-D
Zdá se, že se mi desetislabičné verše šiknou častěji, než jsem si myslel. Varování: některé výrazy v ilustrativním klipu nejsou součástí slovníku autora básně. A Ty si, Robine, tentokrát klip raději ani neotvírej, zřejmě bys mě nepochválil… ;-))
Soudce obžalovaným – jméno: Nezájem. Aneb - štěstí i smutek jsou pro jednoho k neunesení, když ten druhý nevnímá…
Jsou si tak strašně podobní. Osamělí a opuštění v designových výbězích za tlustou skleněnou stěnou…
Závěrečný díl volné trilogie, jejíž první část vznikla v minulém století a poslední už pro jistotu nečekala zase na to příští, aby neriskovala, že zůstane třeba nedokončená…
Tímhle jsem se kdysi vyrovnával se smrtí nejlepšího kamaráda, kterého jsem ve skutečnosti hluboce miloval. Teď jsem to vyštrachal. Psal jsem si to jen pro sebe, je to útržkovité a jakoby nedokončené. I to samotné vyrovnání vlastně nebude nikdy dokončené.
Nedalo mi to – diskuze s Julienem Declairem (nyní Lucid Alien Jeer) nad jeho zajímavými básněmi mě inspirovala k tomuto pokusu a jako bych při tom omládl o čtyřicet let… :-D Snad mi to, Juliene, pro jednou odpustíš ;-)
Hranice mezi skutečností a fikcí je stále nezřetelnější... I v nás samotných...
Boris Vian: Hlava Medúzy (recenze)
Vcelku příjemný večer v Ypsilonce
Máme od života velký dar – právo volby. Ani toto právo však nemáme právo zneužívat. Třeba jen pro lásku druhých…
Inspirací mi bylo pár skrytě uštěpačných řevnivých komentů nadané mládeže u jednoho úspěšného dílka vrstevníka – když jsem se tomu začal potutelně usmívat, přilákalo to na kafíčko i jednu veselou Múzu… ;-)