Výběr autora J.Karasová

Chodím lesem        na podzim a leje. Padá listí, nezasejem…      Srdce v kleštích             hledá štěstí.   Proč zase?!   Podzim, zima a jse

Ach, to je ale debil!   Mám pocit, jakoby mi někdo do útrob vysypal popelnici. A v ní vše hnilo, páchlo a tlelo. Za to si můžu sama, že neuklízím

Ta fotka je tak stará, ta už umí jenom lhát. Tváří se, jakoby se smála, ale minulost musí dobře znát.   Lidé, co na ní jsou dnes prostě nežijí.

Všichni jsme stále ty malé vystrašené děti. Dobře víme, že musíme jít dále- hledat v světě nějakou naději.   Někdy se jde k osudu hůř, jindy leh

Čekám až uslyším puknutí. To jak se mi projdeš po duši. Aspoň s tím nespěchej, prosím Tě, když už to tak být musí.   Umíš pevně obejmout, jemně h

Ťuk, Ťuk... Jsem tvá smrt. Přicházím a ty to víš. Života už ani hlt, nemůžeš ho mít!   Pevně tě sevřu ve svém objetí. Však jsi mě už čekala,

Je šero, už plakat smím. Jsem sama, dobře to vím.   Proč zrovna dnes neprší? Musím utíct někam ven. Potřebuji umýt duši, mám na ni zaschlý hle

Tvou urnu kamennou jsem v dlaních měla. Na co vše bližní vzpomenou, když není slov a bytost se celá chvěla…?   Bolestí, žalem, prázdnotou…zcela!

Prší mi do očí a kapky tečou po duši. Radosti mlčí… už zase a v hlavě hučí.   Mám ráda déšť i letní bouře už od dětství, které se nevrací. Vím,

Ve tmě    tančím pod lampou. Oči chtějí zářit,    byť jen chvíli mohou.   Ohlížím se za svým stínem. Hledajíc a zpitá vínem.   Doufám, že t

Vnitřní síla
spočívá ve smíření.
Kolem páchne síra,
ale v nitru odhodlání.

S tím se nenarodíš,
to si dojíš

Když smrt
už není v předsíni,
ale leží vedle těla,
dochází odvaha
a vše vyřčené je hloupé a němé…

Když si o