Půlnoční sonáta

Anotace: Po procházce Prahou, vidíce zatarasené lavičky tak, aby si na ně nemohli lehnout lidé bez přístřeší... Asi už nic nechápu...

Stáváš se řekou, v tekoucích píscích času,

třesoucí rukou, smyl jsi mapy k sobě

meandry myšlenek, v korytech sníh,

pro stíny ořezal vlastní krásu,

nohama zaklíněn v jiné době,

zjizvenou tvář mu ochutnal líh

 

Znám Tě po prstokladech deště,

když pláčeš rekviem citům,

které zapomněly osnovu,

položen v ozvěně pošeptals ještě,

do noci černým netopýrům

srdcem zalitým do zvonů.

 

Umírám pro touhou po domově,

pro tváře bez úsměvu v křeči,

kdy chléb se mění v kámen,

poskládán v sonátě Mozartově,

když kosti v hněvu drtí řeči,

hraji své půlnoční amen.

 

 

 

 

Tisíce kroků šly alejemi,  a svět byl hluchoněmý,

možná viděl na půl očí a zimou ztratil cit,

půl člověka v bezvědomí,

když smrtka přišla políbit

 

pohltil temnosvit.