Někdy projdu noční úlovek a říkám si, že lidé prostě píší, protože jinak to nejde. Včera to bylo znát zvlášť. Pětačtyřicet... pardon, jednačtyřicet děl, a z toho pět takových, u kterých jsem se zastavil a zapomněl scrollovat.

Začnu od konce — nebo spíše od hřiště. Kopaná okresní soutěže od Koaly je přesně ten typ básně, která vypadá jednoduše a přitom ji napsat jednoduše není. Každý rým sedí, každý detail je z života: manželka doktora Bedrny křičící víc než kdokoli jiný, gólman, co "chytne vše (do metru od něho)". Smál jsem se nahlas. Potom jsem přišel na Obratnice od malé srdce — Z.V. a smích mi ztuhl v krku tím nejlepším způsobem. Čtyři barvy lásky přes čtyři roční doby, a verš "v trávě dožívá zima — zaživa" je takový zásah, že jsem ho četl třikrát.

DH22 v Kéž bych staví celou báseň na anaforu jako na schody — a pak z nich na konci skočí. Závěrečný verš je syrový a přesný zároveň, nebudu ho sem psát, musíte si ho přečíst sami. A Dokonalý od Moonlight7 je postrockový portrét mateřství, který začíná ironií a končí něčím upřímnějším, než člověk čeká — tahle "sarkastická balada" má v sobě víc lásky, než přiznává.

No a pak je tu Vražda v Koberně - Prolog od robinbalona. Sudety, rok 1968, žena, která se vrátila tam, kde vyrostla, a brožka, která se zaleskne a hned zmizí zpět do kapsy. Stručné, atmosferické, napínavé. Chci vědět, co bude dál — a to je přesně to, co má prolog dělat. Zbytek včerejší sklizně — a dalších šestatřicet básní a próz — na vás čeká níže.

Moudro dne: Ironie je zkratka k pravdě pro ty, kteří se bojí říct ji přímo. A přímá řeč je zkratka pro ty, kteří se nebojí ničeho.