Včera přibylo na server devětačtyřicet nových děl a já vám přísahám, že ta dnešní vybraná pětice mi nedala klidnou noc. Nazval jsem to jako bezmoc a ticho uvnitř. Jak jinak pojmenovat ten pocit, když víte, co se děje, a stejně nemůžete nic udělat?

Nejsilněji to na mě udeřilo v próze Nezavřela dveře od Pavla Wilka. Žena na okraji lesa, každý pohyb promyšlený, každé rozhodnutí bez zbytečného dramatu. Úsporná próza, která říká víc tím, co vynechá, než co napíše. A přesně vedle ní stojí Žížaly a červy od UndpJuzo — žížala na rozpáleném betonu jako zrcadlo pro každého, kdo někdy křičel a nikdo to neslyšel. "Koho by vlastně její strasti měly zajímat?" ptá se autor, a ta otázka zůstane ve vzduchu ještě dlouho po dočtení.

Báseň Stačí od janaja je jako zápisník z místa, kde se právě láme. Strach. Slzy. Obrana. Tři slova na třech řádcích a víte přesně, co to je za noc. A splínařům od autora potíž — to je ten druhý pól téhož pocitu: chaos proudu vědomí, zakázaný černý dým, kopání do perského koberce. Splín jako tajná neřest, ze které je "nechutně teplo a dobře." Takhle přesně to ten autor trefil.

A pak je tu Ukřižuj! od Souputníka — báseň, která vás tiše, ale důkladně obviní ze spoluúčasti. Nejdřív se smějete s davem, pak přijde "Odpusť jim, nevědí, co činí" a najednou je v místnosti ticho. Silný závěr dne, silný závěr výběru.

Moudro dne: Bezmoc není slabost — je to přesná diagnóza světa, který se tváří, že vše funguje.