Včera přibylo na server šestapadesát děl a mezi nimi pět, kvůli kterým jsem byl rád, že je noc. Celý dnešní výběr jako by se dohodl na jednom tématu: na chvílích, které trvají sekundu, ale zanechají stopu na celý život. Pomíjivost tu není nářek — je to spíš ostrý vzduch před bouřkou.

Krupiér od Madli mě praštil hned první čtenou. Milostná báseň jako kasinový stůl — napětí, moc, závislost. "Převtělil jsi mě do slaných perel" je věta, kvůli které se vyplatí číst poezii. A to závěrečné "(Zaplatím)" v závorce? Tiché, skoro šeptané, a přitom nejhlasitější slovo v celém textu. Kdo tohle napsal, ví, jak se píše.

J. Messier přichází se Sonet a dělá to, co sonety dělat mají — staví obraz po obrazu, trpělivě, jako zahradník. Jilm, vrabci, višňový pyl, vlaštovky. Žádná velká gesta, jen přesně pojmenovaná touha po jaru. A pak Loveless hodí na stůl Žížaly — proud vědomí, který skáče od radioaktivity přes Narnii až k husí kůži v zádech. Vedle sonetu to vypadá jako chaos, ale to je právě ten kontrast, který dnešní výběr dělá zajímavým.

Ranní káva II. od Ade_l je próza o nádraží, o Danielovi, o kávě, kterou dlouho nešlo pít. Křehká, psychologicky přesná, bez jediné zbytečné slzy. A Vítr od Lexi — nejkratší, ale ne nejmenší. Svévolné dítě, které roztrhá květy a pak je provinile zvedá ze země. Víc toho o pomíjivosti říct nejde.

Moudro dne: Nejhlasitější věci se říkají v závorkách.