Nepohádka

Nepohádka

Anotace: Tato pohádka pro dospělé vznikla jako příspěvek do cechovní literární soutěže  na online hře KnightFight. Bavte se ;)

 

Milé děti, byla nebyla (no, víte, ona spíš byla, než nebyla, ale to je teď fuk) jedna udatná bojovnice. Ta válečnice se - představte si to, děcka - jmenovala Varda. A tuhle světaznalou ženu už přestalo bavit toulat se světem za dobrodružstvím, na zakázku likvidovat draky, chiméry, tchýně a podobné obludy, a tak se rozhodla usadit.

 Varda nalezla jakýsi opuštěný pahorek uprostřed Černého lesa, na němž stála nějaká chajda. Válečnice vstoupila do domečku a uvítalo ji příjemné teplo, které se linulo z vysoké pece. U ní stála prostovlasá postarší dáma. 
„Dobrý večer přeji,“ slušně pozdravila bojovnice.

 Ta ženská se otočila a konečně jí bylo vidět do tváře. Když pominu ohyzdnou bradavici pod dlouhým zakřiveným frňákem, zkažené zuby a smrdutý dech, který málem Vardu složil k zemi, byla to kráska. Svým zpěvným hlasem, který zněl jako padající kamení, bojovnici odpověděla: 
„No nazdar babo. Kdo seš a co tu sakra ceš?“

Varda byla příjemně naladěná, tak ani nepostřehla náznak opovržení v hlase té hodné paní: „Jmenuji se Varda a jsem bojovnice. Viděla jsem v lese světélko z Vašeho okna, a tak jsem se sem přišla podívat. Jestli by to šlo, chtěla bych tu přenocovat.“

 Babička se na válečnici zamračila, ale pak roztáhla hubu od ucha k uchu, díky čemuž do už tak nedýchatelného vzduchu unikl kyanovodík a jiné otravné látky, až z toho byla Varda celá otrávená (nejspíš proto babičce ani nepoděkovala za úsměv, kterým ji obdařila): 

„No to víš, že tě tu nechám přespat! Nejsem přece žádná jezubaba, abych nechala návštěvníka bloumat po lesích, kde ho může něco zbaštit. Však můj dům, můj hrad.“

A sotva, co to dořekla, proměnila se chajda v malou pevnost. Postarší paní zavrtěla hlavou nad svou prostořekostí, ale Vardě se její kousek líbil.

„S tímhle byste mohla vystupovat v cirkuse, babičko. Bylo by to skvělé číslo, hned po drezúře tygrů a výstupu klaunů.“

Hradní dáma se na bojovnici ušklíbla, ale pak rychle přikvačila ke stolu s miskou plnou perníkových placek, polévaných mátovou polevou. Varda, která byla celý den jen na kořínkách, jahodách a malinách, které našla v lese (to protože se jí mrcha zvěř někam schovala), a měla absťák po normálním jídle, se na připravený pokrm ihned vrhla.

Po chvíli si ale začala říkat, že ten perník chutná jako střešní krytina. A ona to taky byla taška. Babička sesbírala Tondach, který popadal ze střechy a už byl trošku olezlý mechem a naservírovala jej svému hostu. U nich doma je totiž tahle bašta národním jídlem, protože prý střecha dělá dům.
Bojovnici bylo trochu divné, z jakého to je stařenka národa, ale pak s gustem střešní krytinu schroupala. A nakonec to nebylo tak špatné. Ta trocha mechu tomu dodávala říz.

Stařenka, která poznala, že po tak vydatném jídle by její host potřeboval něčím spláchnout hutnou stravu, podala Vardě nádobu s tmavou tekutinou. Bojovnice ji koštla a ihned poznala (jistě podle buketu), že jde o vyjetý motorový olej. Aby ale svou hostitelku neurazila, kopla do sebe celou sklenku maziva. Jenže se do toho tak opřela, ačkoliv lavička neměla opěradlo, že nábytku praskly obě nožky na druhé straně a Varda, věrna heslu „kdo maže, ten jede“, sjela po dřevěné lavici pod stůl.

Nechtěně si ale při své cestě zarazila třísku do pr... (no však vy víte kam, že jo děcka?)... stu, a tak ji to zabolelo, že ji chvíli trvalo, než se zvedla. Babička byla ale pohotová. Popadla velikou lopatu na sníh a přicupitala s dunivým rachocením k válející se válečnici.
„Naskoč na můj postříbřený dopravní prostředek do země tepla, má milá Vardo. Ihned tě dopraví do těch nejkrásnějších letovisek ve Středozemním moři!“

Bojovnici ale už před chvílí začalo být divné stařenčino chování (vzpomínáte na Tondach?), a tak se začala zdráhat. Její maminka jí vždycky říkala, že zadarmo ani politik nehrabe, a tak jí přišlo divné, že by babička nabízela výlet do teplých krajin tak levně. Začala ze sebe dělat hloupou, že neví, jak si má do jejího ultra lehkého letounu sednout a stařenka by jí to tedy měla ukázat. Samosebou, že se nechala babička zblbnout nevinným Vardiným pohledem a nasedla na lopatu. Bojovnici už dávno došlo, že se žádné teplé krajiny nekonají (tedy ne ve smyslu jižních zemí), a tak usazenou hradní paní obratem šoupla do rozpálené pece. Babička si v peci ještě chvíli hrála na papiňák a pak už byl klid.

Najednou si Varda uvědomila, že jí do klína spadla celá pevnost. Joj, to bylo bolesti. Ale když se přes to přenesla, stala se podnikatelkou. Nakoupila různou výzdobu, pozvala uklízečky a zedníky a zanedlouho se z pevnosti po minulé majitelce stala vcelku obyvatelná garsonka s několika desítkami pokojů a obrovskou hodovní síní, ve které se dalo zažít spoustu zábavy.

Vardě se ale po pár týdnech lenošení v jejím novém domově začalo stýskat po lidech. A tak si řekla, že si sežene nějakého podnájemníka. Chodila křížem krážem po celém lese, až našla zarostlého ladi mladiho. Chudák, už nějakou dobu žil v symbióze se stromem, tak se není co divit, že byl celý zarostlý. Bohudík s sebou měla bojovnice svůj meč a ladi mladiho vysvobodila ze stromového objetí, což se ale bohužel se neobešlo bez obětí. Varda zde musela zanechat svou dýku, protože se jí ji prostě nepodařilo vyprostit z kmene, do něhož zbraň zabodla.

Ladi mladi byl šťastný, že může žít na hradě, což prý byl vždycky jeho sen. Za celkem výhodných platebních podmínek se ubytoval v nejvyšší věži, těsně pod vysílačem wi-fi signálu. Zařídil si tam takovou malou botanickou zahradu, protože se stále ještě neoprostil od návyku na rostlinky.

Varda byla ráda, že má na hradě někoho, s kým si může poklábosit, ale stále jí připadala pevnost nějaká prázdná. A tak se rozhodla, že najde ještě někoho.

Vydala se na cesty a ladi mladimu svěřila správu hradu. Když však projížděla temným lesem, který se rozkládal (opravdu, hrozně to smrdělo) v okolí hradu, narazila na šlápoty někoho, kdo rychle před něčím utíkal. Rozhlédla se kolem a narazila i na stopy vlka. Sledovala je až k malé chaloupce. Zevnitř se ale ozývaly prapodivné zvuky: znělo to jako rozbíjení věcí.
Varda otevřela dveře a tak tak se vyhnula letící židli. To vám byla podívaná. Jakási na pohled křehounká dívčina zrovna karatistickým kopem složila k zemi ohromného vlka, který měl na sobě lidské šaty. Ta holka si mu sedla na břicho a mlátila ho, dokud nezdechnul.

„Nazdar!“ otočila se holčina k Vardě. Ta trochu zaskočena její nenadálou reakcí ztratila řeč, a tak ji musela v rychlosti najít. Když ji konečně nalezla (válela se pod postelí, mrška jedna), tak slečně odpověděla:

„Ahoj. Co se to tu dělo?“
„Ále, tadyten prašivej vlk mi sežral babičku. Z čeho já teď budu žít? Její penze nám stačila oběma...“
Varda se zamyslela, ale pak ji koplo (to proto, že si strčila prst do rozbité lampičky a dostala ránu):
„Tak pojď bydlet se mnou! Mám nedaleko, asi tak za sedmero horami a sedmero řekami, docela pěkný hrad.“
Holka se na bojovnici podívala nedůvěřivě.
„Jak se vlastně menuješ?“
„Já jsem Varda, a ty?“
„Máma mi dala jméno Galadriel. Bydleli jsme na jednom zámku, tak mi pak přibyl ke jménu i titul lady, ale to je jen pro parádu. Takže ty mi můžeš říkat Lady Galadriel.“
„Dobrá. Chtěla bych najít ještě nějaké lidi, abych nebyla na hradě tak sama. Přidáš se teda ke mně?“
„No tak jo. Stejně po babce nic nezdědim, dyž nenajdou ani její tělo. Tadyta prašivá potvora se o to postarala,“ řekla Lady Galadriel a ještě jednou vlka nakopla. A tak se vydali pátrat po dalších společnících.

Ušly snad celý kilometr, když narazily na nějaký kámen. Ten šutr měl však rysy člověka. Lady Galadriel si ho pozorně prohlédla a pak chirurgicky přesným kopem urazila kameni nos. Jako na povel začala tvrdá omítka z člověka opadávat, až před nimi po chvíli stál lepý jinoch. Děkoval jim za záchranu a vypravoval, že když si byl před svým prokletím odskočit, projížděla kolem míchačka a omylem na něj vylila všechen beton. No a tak se z něj stal patník. Nenašel se pes, aby si ho neoznačkoval, takže zanedlouho měl v botách docela slušnej rybníček.

Ten člověk líbal Lady Galadriel ruce, za to, že mu pomohla, když mu však bylo řečeno, že ho zachránila kopem. Chtěl se tedy vrhnout na políbení jejích nohou, ale to mu už obě osoby ženského pohlaví zatrhly.

„Jak se menuješ, čoveče?“ zeptala se Lady Galadriel a otírala si ruce oslintané od mužových polibků.
„Já... já jsem Frisket, má paní,“ zakoktal zachráněný, „ještě jednou vám chci poděkovat za záchranu, jinak bych tu trčel jako solný sloup. Mockrát díky.“
Muž se zamyslel a pak zase spustil: „Mohl bych s vámi cestovat? Třeba bych mohl nějak pomoci.“

Teď se chopila slova Varda: „No, hledám pár lidiček, abychom utvořili dobrou patru na pořádný pařby na mém hradě. Možná bys mohl být jedním z nich.“
„Moc děkuju i tobě, vzácná paní. Máš mé nejvřelejší díky.“ (A opravdu, bylo tak vřelé, že si Varda popálila prst, do něhož si před pár týdny zarazila třísku.)

Všichni byli trochu unavení, ale přesto se vydali na cestu. Šli a šli, až přišli do jiného stavu: v okamžiku, kdy spatřili nějakého bělovousého muže, který se bránil třem ohromným medvědům, se jejich únava rozplynula. Chvilku sledovali chlapa, jak se ohání svou holí, která byla zakončena nějakým krystalem a mlátí medvědy kolem sebe. Až když se po něm jeden ohnal tak, že mu srazil z hlavy šedý zašpičatělý klobouk, rozhodla se Varda jednat. Přiskočila k němu a svým mečem odrážela útoky zběsilých ploskochodců. To dalo muži dost času na protiútok. Jeho hůl se rozzářila a medvědi znehybněli.

„Děkuji za pomoc, paní. Jmenuji se Beat Šedý, nebo mě možná znáte pod jménem Beat Šedoplášť.“ Když však všichni tři příchozí zavrtěli hlavou na znamení nevědomosti, mužova nálada trochu poklesla (prostě šla až do kolen).
„Nikdy jsem o tobě neslyšela, ale když jsem viděla, jak obstojně bráníš svůj zadek před těmi zvířaty, řekla jsem si, že bys možná chtěl být součástí našeho týmu.“
„A co váš tým dělá?“ zeptal se Beat.
„No, zatím nic, ale chceme vykonat veliké činy,“ usmála se bojovnice.

A tak se jejich skupinka rozrostla o dalšího člena (možná o víc, kdo ví, kolik měl Beat v tom plášti molů). Putovali několik dní, než se dostali k nějakému městu. Když procházeli kolem tabule, která by měla donutit vjíždějící řidiče snížit rychlost na 50 koňometrů za hodinu, Beat, který ze skupiny uměl nejlépe číst, ji přečetl. Stálo tam: Čin čin, Jičín.

Čtveřice se prošla po městském rynku, ale nenašla nikoho dostatečně schopného, aby rozšířil jejich řady. Až po nějaké chvíli, se od starosty Humpála dozvěděli něco zajímavého. A totiž, že za městem by se prý měl v nějakém lese, jménem Řáholec, nacházet zbojník jménem Bogara. Žil tam prý se svou ženou Mařkou a synem Cimprlískem, ale manželka od něj zdrhla za jiným a syna vzala s sebou.

Partička se ihned vydala na zmiňované místo a opravdu tam našla srub a v něm zkaleného Bogaru. Po třech lahvích vodky byl jak dělo, takže když se otevřely dveře do srubu, vystřelil z něj. Šel hodit kachnám do nedalekého rybníka. Když se vrátil, umítal příchozí.

„Tož fčil som sa vodlepil. Co tu chcete?“
„Já jsem Varda,“ promluvila vedoucí skupinky, „a byla bych ráda, kdybyste rozšířil naše řady a stal se členem naší party.“
„Co vy cajzli? Já su Bogara. Tož já tu mám vegáč. Fčil su vypařil tři lampy vodky a vyšluknul zelí. Děsně mě bolí štricla. Su úplně hyn.“
„Prý vás hledá policie. Co jste udělal?
„Ále, čajznul sem ňáký babce kelcny. Byla to děsná čurina. Ale fčil z teho mám córese s bengy. Nemam šajna, co budu fachčit.“
Varda se trochu zarazila nad tím, co ten člověk žvaní, ale protože pochopila alespoň poslední větu, navrhla mu: „U nás byste se mohl schovat.“
„Vo tym žádná, ale kolik z teho budu mít bakulí, když s váma pudu aus?
„Tolik, kolik se ti podaří ukořistit. Nejsme žádná příspěvková organizace.“
„Tak jo, vtruknu do tý vaší sajtny. A de je ten váš bévák?“
„Není to tak daleko, ještě najdeme pár lidí do spolku,“ řekla Varda, a tak bylo. Bogara přidal ke čtveřici svou sekeru a jako správný trpaslík do sebe před odchodem hodil ještě jeden barel trpasličího piva.

Než se skupina dostala přes kopec, který se před ně najednou postavil, trvalo to více než tři hodiny. Během nich ale stačili nabrat dalšího člena. Stalo se to takhle:

Bogara si byl zrovna odskočit (díky čemuž si málem zlomil nohu, protože skákat do takové dálky je blbost), když si všiml nějaké holky, která seděla pod lískou. Hned s tím šel za tepla (to víte, trochu se potřísnil) za Vardou a tak se k ní vydali.
„Ahoj,“ začala Varda opatrně.
„Čau, kde ste se tu vzali?“ odpověděla jí mladá žena.
„Přišli jsme zezdola. Co to děláš?“

„Ále, táta byl nakupovat ve městě a přivez mi domů tři lískové ořechy, které jsem po něm chtěla. Vyklubaly se z nich nádherný šaty. Jenže ty mi ségry ukradly, tak tu čekám, až spadne nějakej další ořech, abych se měla v čem ukázat ve městě.“
„A umíš ještě něco jiného než čekat? Protože jak vidím, to ti jde obstojně,“ ukázala Varda na vyseděný dolík v asfaltce.
„Taky jsem celkem dobrá bojovnice a zlodějka,“ pochlubila se žena. A aby jí Varda uvěřila, nelenila a hned jí čmajzla její váček s penězi.
„Dobrá, taky bychom tě vzali. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Já jsem Selidah, a vy?“
„Já su Bogara a todle je Varda,“ odpověděl pohotově trpaslík.
Varda přikývla a tak tedy skupina získala další krk. Teď už to byla šestihlavá saň. Mnoho princů se chtělo obohatit na jejím zabití, ale ona je všechny... ehm... to jsme trochu odbočili. No nic.

Společenstvo se za nějaký čas dostalo k zlověstně vypadajícím močálům. Najednou se před nimi z ničeho nic, z něčeho něco, z čehosi cosi atakdále, objevila žena oděná v černé plátové zbroji s taseným dlouhým mečem v jedné ruce a s černozlatým štítem ve druhé.
Skupina si jí prohlížela, až se Varda odhodlala vyjít jí v ústrety (ne v ústřice). Zastavila se mimo dosah její zbraně, ale přesto nadoslech slov.
„Zdravím tě, válečnice, já jsem Varda. Kdo jsi ty?“

Žena stočila svůj pohled na Vardu a pak pravila: „Říkají mi Morgana, paní smrti. Co pohledáváte v mých močálech?“
Její řeč Vardu trochu zarazila, až málem spadla na zem. Když znovu chytila balanc, odpověděla jí:
„Hledáme ještě jednoho člena do naší party. Jsme bojovníci nejrůznějšího druhu. Mám hezký hrad za sedmero horami a sedmero řekami, tudíž skoro za humny.“
„A proč myslíte, že bych chtěla do toho vašeho spolku?“
Varda se zamyslela: „No, mohla by si nám pomoci vybudovat prosperitu. A třeba i vyhrát pár bitev.“

Morganě zasvítila očička jako reflektory Rolce-Royce. Vardě bylo jasné, že už je jejich. Tak tedy získalo jejich společenstvo i posledního člena.

Skupina se vydala zpátky domů na hrad. Jelikož to bylo skoro opravdu za humny, trvalo jim to jen týden. Tam ale potkali někoho, koho nečekali. Překvapuje vás to?

„Stůjte!“ zahřměla postava stojící na cestě, až Beatovi praskly brejle.

Postava byla oblečena v záhadný světlehnědý plášť a náhle z ně vytáhla nějaký váleček, z něhož se v zápětí stalo něco jako meč. Vydávalo to světla, až bolely oči. Všechny zdejší netopýry to pořádně vyplašilo. Když skončil nálet vyděšených savců, zahalená postava volnou rukou stáhla kápi z obličeje.

Byl to jakýsi muž, který nejspíš věděl, co dělá. Dokonce tomu i jeho bojový postoj nasvědčoval. Pak znovu promluvil: „Já jsem Mistr Jedi Rossal a jsem tu, abych vymýtil temnotu z vašich srdcí!“
Všechny jeho slova trochu zaskočily, ale Varda se jako první zmohla na odpověď.

„Zdravím tě, Rossale. Já se jmenuji Varda, tohle je Beat, Lady Galadriel, trpaslík Bogara, Frisket, zlodějka Selidah a válečnice Morgana,“ představovala členy skupiny bojovnice, „Nedaleko odsud máme svůj hrad, který momentálně spravuje ladi mladi, další náš člen.“

„Cítím, že jste všichni zkažení! Jsem tu, abych vás umyl!“
Tu ale Varda předvedla své skvělé diplomatické schopnosti i svou výřečnost a pravila:

„Svět, tak jak ho známe, je dokonalé spojení nekonečného množství protichůdných sil. Jedná se o dokonalou, a přitom křehkou rovnováhu. Nic by nemohlo existovat bez svého protikladu. Kdo by poznal světlo, kdyby neexistovala tma? Kdo by ocenil chladivý stín, kdyby neznal ničivý žár? Kdo by ocenil teplo, bez poznání nelítostného mrazu? Nikdo by nepoznal požitek z dobrého jídla, kdyby nezakusil trýzeň hladu. Co by byl život bez smrti? A kdo by ocenil upřímnou lásku, kdyby nepocítil sílu nenávisti?
Kdyby ze světa zmizely všechny dobré síly, tak by svět zanikl v sebevražedném chaosu. Ale kdyby naopak zanikly všechny temné a destruktivní síly, tak by svět zakrněl a umřel na lhostejnost a ztrátu smysluplnosti.
Proto naše skupina neodsuzuje žádný skutek, protože teprve čas ukáže jeho smysl a význam. Bylo již způsobeno mnoho zla ve jménu dobrých úmyslů a naopak zlo dokáže vyburcovat ty nejmocnější síly dobra. V naší skupině bojují stoupenci světlé i temné strany a jediným naším cílem je udržení rovnováhy sil a zachování běhu času (© Varda).“

To Rossala nejspíš přesvědčilo. A tak mu Varda navrhla:
„Nechtěl bys k nám vstoupit? Mohla bych to nazvat cech... hm... cech Dam a Rebelů, co říkáš?“
„Proč myslíš,“ zamračil se Rossal, „že bych se k vám chtěl připojit?“

Vardu tahle otázka trochu znejistěla, ale pak se potutelně usmála a řekla: „No, máme sušenky.“

Rossal vytřeštil oči (ne vytříštil, nebojte) a oblízl se. A tak se stal posledním vyvoleným. Podal Vardě svůj prsten na znamení věrnosti. A tak, když dorazili do hradu, stalo z devíti odvažných Společenstvo prstenu.
Jak Varda řekla, tak se i stalo. Vytvořila cech, který nazvala Dámy a Rebelové a brala do něj vyznavače světla i temnoty. Od té doby je její jméno velebeno, a pokud nezemřela, tak jí to nepřeju, protože už to asi dneska nebude pěkný pohled.

Dobrou noc, děti!

KONEC

 P.S.: Jakákoliv podobnost s členy KF cechu Dámy a Rebelové je čistě záměrná :oP! 

Autor Selidah, 19.12.2011
Přečteno 1184x
Tipy 12 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: RyxiraAmyGinger, Cizí neštěstí, Luciley, , Ziki, angellka, Varda
ikonka Komentáře (10)
ikonka Komentujících (8)

Komentáře

nasmála jsem se :D
je to super - až bude chtít sestřenka vyprávět pohádku, tak si to vytisknu :)

01.02.2014 19:57:33 | RyxiraAmyGingerreagovat

Skvěle ulítlé :)

17.01.2014 18:28:49 | Elisa K.reagovat

Praštěně úžasné. :)

07.01.2014 01:10:39 | Fraxsisreagovat

Super nápad pojmout KFko v kontextu pohádek, nechybí zde ani spousta vtipných pasáží :-)

22.08.2012 09:42:03 | Zikireagovat

:oP Chtěl jsem to pojmnou trochu parodicky :o)

22.08.2012 10:18:53 | Selidahreagovat

Nádherné, vtipné, čtivé. Super.
ST

25.04.2012 20:33:24 | angellkareagovat

Jsem rád, že se líbilo i nečlenovi cechu :o)

25.04.2012 22:07:36 | Selidahreagovat

Máš můj obdiv, něco takového bych nevymyslela.

26.12.2011 12:54:39 | Nínielreagovat

Taky jsem rád, že mohu soutěžit s tebou, ale myslim, že mé šance jsou nízké...

21.12.2011 15:44:29 | Selidahreagovat

Jak už jsem řekla milý Selíku - nemá to chybu a je mi ctí, že mohu soutěžit právě s tebou :-)

21.12.2011 11:29:35 | Vardareagovat

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter